novoten

Přeskočit téměř nedosažitelně vysoko posazenou laťku byl nemožý úkol, ale James Cameron udělal co mohl. Ripley pořád funguje a i Newt, Hicks nebo Bishop mi přirostli k srdci velmi rychle. Přesto jsem Aliens začal mít rád až po rozšířené verzi, která teprve dává psychologickému podkladu první poloviny ten správný náboj. Svůj podíl na dodatečném diváckém úspěchu má pak i nestárnoucí akce a dechberoucí momenty plné elegantně smrtících záporáků.

Fascinující legenda, která si více než čtyřicet let od vzniku s přehledem podává všechny filmy se sugestivní atmosférou neznámého zla. Strhující výkon Sigourney Weaver, nemožnost uhodnout, co se na posádku chystá v příštích vteřinách a k tomu potemnělost, strach a děs za pomoci minimálních triků. Neopakovatelný vrchol Ridleyho Scotta a důkaz, že i film, kde se za polovinu filmu nestane téměř nic, může být dokonale dechberoucí po celou stopáž.

Několik let po odeznění nesnesitelného hypu je z Kill Bill podívaná, která ve vícežánrové akci dodnes nemá obdoby. Jakkoli byl Tarantino po mediální stránce právě v tomto období někdy až otravný, cit pro tempo pomsty, soundtrack a vedlejší postavy byl takřka dokonalý. A když se objeví Hattori Hanzo a já spolknu všechny dřívější předsudky, nezbývá než dosadit pátou hvězdu.

Kdyby Marc Lawrence věděl, co chce svým scénářem říct, mohla být Živelná pohroma povedenou živelnou romancí. Takhle se ale klasická romantická komedie mění do průměrné konverzačky a v závěru pak nepochopitelné drama koketuje div ne s duševní obrodou. Ve výsledku je z toho čtvero ročních dob na téma vztahů a setkání, ale protože je celé navěšeno na dvě hlavní postavy, nemá paradoxně šanci uspokojit nikoho.

Jednoznačně nejlepší Van Dammeův film a atraktivní (rozuměj nesmrtelné) turnajové téma. I s velkým odstupem má ztělesněný arénový pot svoje kouzlo.

Zapomenutý seriál, který si k mé velké radosti bere z herní mytologie opravdu hodně a vše rozvádí do místy překvapivých rovin. Jenže časem ustupuje ústřední linie stranou a trojice poněkud mělkých hrdinů upadne do stereotypních epizod typu "dívka je nalákána do pasti halucinací svého zemřelého otce", které jako by vypadly z laciností typu seriálového Pána šelem. O to větší překvapení bylo pak finálové zakončení, které kromě silně duchovní linie přidává i téměř neustálou akci a hlavně konec, u kterého budete přemýšlet, jak je možné, že vám nedošlo, že zkrátka přijít musel.

Kouzla se s věkem ztrácejí. A stejně jako musel vyrůst Peter Pan, tak i já vidím v Hookovi čím dál víc negativ. Nejen, že je hlavní hrdina nepoměrně dlouho schován v otravně nekouzelné skořápce, ale děti nepříjemně rychle zapomínají na rodiče a v Nezemi se dokonce hraje baseball, což beru jako nejzákeřnější možnou anti-britskou scénáristickou zradu. Naštěstí ve mně pořád ta rozlétaná nálada zůstává, protože Zvoněnka nám zněžněla a Gwyneth Paltrow jako stárnoucí Wendy je něco tak půvabného, že kouzlo samotného vyprávění nemůže být vyjádřeno lépe. V důsledku 70% a zaokrouhlení nahoru za to, že každý z nás někdy nechtěl vyrůst.

Vtipný příběh, spousta nápadů, sněžný muž s citronovou zmrzlinou, neskutečně roztomilá Boo, slizký Randall, sladce dojímavá poslední scéna a jeden z vrcholů, které se Pixaru povedlo vyrobit. Nejlepší pohádky totiž vždycky vzniknou tam, kam se ještě nikdo neodvážil. Ve světě příšerek, které nejsou zase tak děsivé a kde si nikdy nejste jistí, kam které dveře vedou a kdo za nimi čeká.

Rapidní změna žánru, která z Bonda dělá chladnokrevného mstitele, je jedním z nejlepších nápadů série. Navíc Dalton je herecká extratřída a akce bere dech. Můj srdcový 007.

Směšně přestřelená potemnělost, nemožná utahanost a falešná velkolepost v popředí s netvarovanou horou svalů. K fantasy prostě nestačí jenom magie a meč. Barbarsky hrubé možná, barbarsky hloupé ale taky.