novoten

Místo, ve kterém se pomalu rozlévá nejlepkavější trapno a kam se rozlije, tam už zůstane. David Brent je přerostlé dítě, trochu šibal, trochu tyran, trochu rasista a velký šovinista. Spoustu těch věcí dělá nezáměrně, ale že by kvůli tomu uškodil méně, to se bohužel říct nedá. Právě v momentech, kdy se snaží někomu zavděčit a kolegové sedící kolem nechápou, co se to proboha děje, jsou kořením, které ze seriálu vytvořilo kult, ale zároveň právě tady se často od obrazovky odvracím, protože takovou porci rozpaků a šílených trapasů zkrátka nedávám. Raději tak mám Tima a Dawn a nenucenou atmosféru jejich upřímného tokání a civilního pomrkávání. A vůbec nejraději mám, když se zvážní. Když mě vývoj událostí zaskočí tak, jako kdyby se něco podobného dělo na mém pracovišti. Všemu hurónskému smíchu a kroucení očima nad existencemi z řad šéfů to dodá na síle a na touze vědět, co bude dál. Vánoční speciál je pak už jen třešnička na dortu, která dokazuje, že Ricky Gervais umí být hrozný dacan, ale stejně tak umí i neuvěřitelně dobře hrát.

Na prvním dobrodružství z podmořského světa Atlantidy a dalších říší jsem si v kině bez přehánění ujel. Čerpal jsem z něj dobrou náladu celé dny, vzpomínal jsem na všechny hlášky a kombinaci s nápaditou akcí považoval za překvapení celé sezóny. Tenhle svět si proto zasloužil těžit okamžitě a čekat na neustále odkládané pokračování bylo trochu smutné, ale ještě víc zlověstné. Zprávy o problémovém natáčení a přepisování scénáře se nakonec projevily, protože tohle pravá dvojka není, tohle je jen opatrně dopovězený původní koncept. Vzhledem k tomu, že film hodně často připomíná akční videohru (myšleno nejen ve zlém, ale rozhodně i v dobrém), hodí se příměr k očekávání plnokrevné dvojky a místo toho v rukách veřejnosti přistane horkou jehlou šitý datadisk. Protože ve Ztraceném království se ztratil ten původní poctivě dobrodružný duch vyprávění, který, ať se zrovna vrtnul kam chtěl, dokázal nalákat do všech lokací a ke všem postavám. Dnes se jen dokončují linky z prvního dílu a žádné překvapení tu nečeká. Zčásti to není špatná volba, protože vztah Arthura s Ormem pro mě vždy tvořil hlavní (melo)dramatickou linku, ve které se sice okatě kopíruje předobraz Thora s Lokim od konkurence z Marvelu, ale proč spravovat něco, co funguje. Bohužel záporákem do party je Manta, prototyp charakteru, který je zlý, protože je zlý, křižuje sedmero moří těžkotonážní ponorkou a občas terorizuje svoji posádku. Nálada bezhlavého, téměř osmdesátkově vibrujícího vyprávění tak v tomto případě nenávratně mizí. Mrzí mě, že se Momoa s postavou, která se mu chvályhodně upravila na míru, loučí takhle polovičatě, ale díky Poseidonovi za to, že má smutně krácená série alespoň nějaký smysluplný a relativně uspokojivý konec.

Překrásná akce v čele s chuděrou tramvají, civilní Gosling i maniakální Evans ve zdánlivě starosvětské špionážní jízdě - která ale selhává ve scénáři tak moc, že jsem nechtěl věřit jménům autorů. Tohle že je od těch samých psavců, kteří dokázali v Avengers chytře, zábavně i dojemně poskládat řadu setkání charakterů z různých konců vesmíru? Není možná. Na druhou stranu by to vysvětlovalo, proč se řadoví agenti (toho času navíc pod dohledem) během pár minut přesouvají z jednoho konce světa na druhý. Škoda, zábava je to příjemně bezuzdná a ryze popcornová, ale nepříjemně často stejnou měrou hloupá.

Slibný střet toho nejprvoplánovějšího protikladu, tedy racionality psycholožky a výkladu tarotu je vytěžen možná tak v jedné scéně. Sára, která má pro diváka být ta nejbližší, vyklízí ve vyčkávací taktice pozice a - nic dalšího film nenabídne. Vážně, ve chvíli, kdy jsem čekal alespoň nějakou katarzi po nesnesitelné improvizaci, přišlo halucinogenní vypořádání se u stromu, které přinese všechno, jen ne pomocné slovo nebo pointu. Pavla Tomicová hraje skvěle, ale úplně k ničemu. Tvůrci na ni takový tvůrčí podraz vážně dělat nemuseli.

Hypnotický výlet do nekonečných plání ledu, kde je každá zatáčka, silnice nebo kryt mnohem temnější, nejen díky tomu, že se na pořádně dlouhou dobu rozhostila tma. Cením si toho, že mrtvá značka ožívá razantním obratem, kdy přichází nový tvůrce a naštěstí se zcela mění forma, která povážlivě usínala už minule. Všech horlivců, kteří se tak důkladně pohoršují nad faktem, že je Noční krajina přilepená ke značce True Detective, bych se zeptal, o čem před pěti lety případ z Arkansasu byl nebo kdo za co mohl. Právě aljašská anabáze je něčím, co se dá trochu připodobnit ke klasické detektivce ozvláštněné moderním střihem a podtématy. Případ se prolíná se situací ve společnosti a vztahy lidí z různých komunit, nikdy ale na úkor napětí. Každý dialog je vystřídán napínavou vsuvkou nebo překvapivým zvratem, tak jak to žánru nejvíc sluší. Ač se s tím původní tvůrce Nic Pizzolatto smiřuje jen nerad, Issa López našla seriálu nový směr, kterým značně rozvířila vody a rozdělila diváckou obec, ale já jsem spokojený. Nejen proto, že je pro mě konec světa, kam lidé utíkají od problémů a nechávají je zmrznout pod ledem, velice lákavým místem, ale i kvůli (tentokrát už v rámci antologie zcela obvykle) parádně vybranému a o život hrajícímu ansámblu.

Vtahující Kirchnerova kamera líbezně zabírá Asii, New York i chatu v Montauku, ale já byl vtažen opravdu jen na ona místa. Do scénáře ani na chvíli. Mám rád příběhy o rozumných mladých dvojicích s pekelně nedokonalým načasováním, ale už jsem pár takových viděl. Proto mi srovnání třeba s Linklaterovými filmy přijde jako výsměch a urputná snaha o zařazení se do subžánru. Viděl jsem v hrané i animované podobě páry, co mě chytily za srdce během minuty intenzivněji, než Nora a Hae-Sung zvládli v součtu celé stopáže. Minulé životy mají na papíře všechno správně, ale nevyskočí z nich nic navíc, jen ono do puntíku splněné příběhové cvičení. Z postav si mě navíc s přehledem získává "ten třetí", což asi také nebude správně. Na rozdíl od nekonečného a opakovaného mlčení a nerozhodnosti ústřední dvojice alespoň do situace přináší sebereflexi a slušnou míru odhodlání.

Fantaskní svět plný nadčasových obrazů slouží jako dějiště pro nejdivnější (ne)představitelnou komedii. Ta je přitom často vším, jen ne komedií, nejednou trefí hřebíček na hlavičku i v nejpřehrocenější scéně - a Emma Stone v ní zdánlivě mimochodem podává jeden z nejlepších výkonů, co jsem kdy viděl.

Aronofsky se mi na delší dobu ztratil a přestal jsem mu rozumět. Přehnaná podobenství nebo naopak polopatické obrazy mi k tvůrci zasněnému i nekompromisně realistickému neseděly. A teď předvedl to, co umí nejlépe a spojil to do jednoho celku. Jak nepříjemné výjevy z každodenního rozbouraného života i koloběh momenty, ze kterých mizí důstojnost - a do toho sny, prchavé okamžiky (domnělého) štěstí, jiskry naděje tam, kde by je nikdo jiný nenašel. Nádhera, dojemná pro svou bolestivost a sledovaná se zatnutými zuby.

Je to romantika. Sledovat totalitní střípky podloudného fandovství, ryze amatérskou práci se zvukem a nadšené projekce modročervených pohyblivých skvrn, kdy je děj chtě nechtě záležitostí podružnou, mi přijde fascinující. Stejně jako to, že nešlo o souboj s režimem, ale jen o to vidět nejslavnější zámořské filmy, kdo v nich koho hraje a o co v nich jde. Onu dobu jsem těsně nezažil a k videokazetám přičuchnul až v době Intersonic v polovině devadesátek. Proto mi simultánní překlady, improvizované názvy slavných pecek nebo v jiných oborech úspěšní lidé, kteří vyprávějí o probdělých a "prodabovaných" nocích přijdou jako něco nepředstavitelného, jako něco, co se přece nemohlo stát. V době, kdy je většina sledovaných hitů k dispozici v různých kvalitách, na nosičích a streamech zároveň nechápu sledování podobných kousků jinak než jako raritu, s nadhledem nad nutností doby a nerozumím tomu, proč něco takového vidět bez ironie (viz finálních pár minut), ale každý ať si dělá radost, čím jen chce. Od filmu jsem ale přece jen čekal o chlup víc srandy a neopakovatelných zářezů od všech Huhňalů, Hrbolků nebo Podpantofláků. Část ze zákopového sledování výsledných audiovizuálních hrůz, kdy jde v prvním i druhém diváckém plánu o nejupřímnější underground, je tím, co film sliboval, že bude. Přerod do zprávy z plně rozběhnutých devadesátých let, kdy se natáčí kamerou v kině, už sem nepatří. Tady už nejde o pirátství z nutnosti, kdy vytoužený snímek nešlo vidět jinde a jinak, ale jen o to, že se nechce čekat na kazetu nebo televizi a to už je vážně jen o lenosti a dobrovolném prasení zážitku. Závěrečná třetina vůbec celý počin překvapivě razantně táhne dolů, protože s ní nesoucítím a z obrazovky jen zřídka sleze Pavel Hewlit s ukrutně nepříjemným projevem. Minimálně první polovina Králů ale nabudí touhu po časech, co se (naštěstí) nevrátí a chuť pustit si z libovolného zdroje nějaký krvavě béčkový flák. 70%

Patřičně drásavá a v nitru až bolestivá historka, která je nejsilnější právě v pohledech do kamery, v pochybnostech a v příběhu dvou lidí. Ti jsou živoucím příkladem několikrát zmíněné, potvrzované i zpochybňované teorie o párech, které jsou si tím podobnější, čím více času spolu tráví. Bohužel u toho ale nezůstane a ke konci se doskáče pomocí výjevů z černých můr, jak vystřižených třeba z Persony. Tím pro mě dosavadní duševní hloubka končí a zbytek filmu bledne v obrazech, které už jsem od Bergmana viděl jinde a lépe.