novoten

Kráska Amanda Holden, legendární dvojice vtipálků Ant+Dec nebo snad polobůh sarkasmu Simon Cowell? Vybrat si osobnost, na kterou se budete těšit, je ta nejpříjemnější povinnost. Když připočtu lavinu úžasných soutěžících a bez přehánění dokonalou audio-vizuální stránku (lepší soundtrack prostě vybrat nelze!), vychází mi nejlepší reality show, jakou jsem kdy viděl.

Nová atmosféra starého světa. Jakmile se začal příběh rozjíždět po kolejích lemovaných robotikou a zároveň určených poctivým dramatem, vklouzl jsem úspěšně tam, odkud mě poslední díl Battlestar nedobrovolně dostal. Do příběhu živoucích postav, jejichž osudy chci vídat co nejdůkladněji a co nejdéle. Velmi naléhavý dramatický oblouk podporovaný stupňující se psychologicko-futuristickou holorovinou povyšuje na nezapomenutelnou jak jinak než Bear McCreary. Jeho omamné bubny sice zní jenom vzácně, protože na boje se Cylony ještě bude času dost, ale krásně se zaplétající vztahové jádro dává prostoru víc než dost. Cesta ke zkáze civilizace ještě nikdy nebyla tak slibně lákavá.

Zatímco schéma nováčka v uzavřené a notně podezřelé skupině funguje na jedničku a Milo si svého nadaného patologa až překvapivě užívá, pokusy o tvrdou muziku už mají střídavou kvalitu. Spalující sexuální chtíč nebo agresivnější verze Hráčů se smrtí polykám i s navijákem, ale drogové dýchánky s novopečenými mrtvolami nebo změnu klíčového charakteru psychopatickým směrem už ne.

Adorace Tolkienova světa narvaná do dvou hodin s doslova nechutným přídavkem všudypřítomných klišé. Pán Prstenů křičí z každého druhého záběru, ale kameramanovy okopírované průlety a nadlety se brzy začnou zajídat stejně jako marné pokusy o jakoukoli mytologii (viz toporný král vzpomínající na dávné doby nebo vrcholně směšný pokus o vlastní elfy). Boll zkrátka tvrdě narazil a stáhl dolů všechny zúčastněné. Kromě toho, že si na obří ostudu zadělali solidní herci typu Liotty nebo Lillarda, se bohužel ztrácí i sympaťák Statham ve slátané parodii na Aragorna. A když se na konci ukáže, že hlavní záporák vlastně neměl vůbec smysl, to je teprve rána do hlavy.

Návrat do let, kdy si akční hrdinové zasloužili nekonečný obdiv. Leccos sice skřípe, hlavně děj nebo Brianovy vyšetřovací metody, ale baví mě to pořád stejně. Všichni zúčastnění z prvního dílu totiž doslova září v pořádné příležitosti a akce k mému potěšení a lehké úlevě pořád bere dech. Hrozba, že se historie s poklesem kvality bude opakovat, se projevila přesně opačně a místo aby restart kopíroval originál ve své jedinečnosti, otevřel dveře mnohokrát většímu měřítku. Čtvrtý díl zůstane v sérii jedinečným právě tím, že naznačil věci budoucí a zároveň zůstal staromilskou podívanou s klasickými atributy v podobě pomsty nebo love story.

Stačilo ubrat na jekotu, upravit celou tu hru na pohádky pro dospělé a hlavně vysvětlit trochu blíže to, proč jsou některé vztahy samozřejmostí a některé mají cestu ke štěstí pořádně trnitou. Bez toho totiž zůstal snímek, kterému se většina chlapů bude bránit kódovým označením "film jenom pro holky" a budou si pořád lámat hlavu nad tím, proč je vlastně ta dvojitá svatba tak špatný nápad. S větším prostorem pro prvotřídního Bryana Greenberga v další roli sympaťáka od vedle to mohlo dopadnout úplně jinak.

Slušňáci nevymřeli, vzdor neopadl. Film, který si zaslouží citovat (Scrubs), napodobovat (Dawson's Creek) i parodovat (Not Another Teen Movie). Každopádně jde o ideální generační výpověď převyšující ať už slavnou Ridgemont High nebo třeba Linklaterovy Omámené a zmatené.

Neděje se tu zdánlivě nic, obyvatelé jsou poznamenaní každodenním stereotypem a dusivá atmosféra maloměsta se občas projeví malým skandálem či radikálním činem, který se na čas stane hlavním drbem. Sice chvíli trvalo na tato pravidla přistoupit, ale vychutnávat si stupňovanou náladu stojí za to. Smutným paradoxem je pak to, že ačkoli si scénář připravuje půdu pro závěr už snad od poloviny, nakonec si sám podtrhává nohy jeho zbytečnou uspěchaností. 70% a zaokrouhlení dolů za ono finální zklamání.

Lidsky nejpřijatelnější filozofie, síla jednoduchosti a krása života. Příběh o stromech, o lese, o proměnlivosti lidí a o stálosti času, od kterého se zrak odtrhává jen velmi těžko.

1. série - 70% - Detailně probraná politika, poutavé vztahy, nekompromisní činy a spousta linií, kterým pohříchu chybí atraktivnost. Kdyby se scénář soustředil na krále, jeho partnerky a případně na nejzajímavější lidi z jeho okolí, tedy v mých očích Wolseyho a Brandona, šlo by o perfektní žánrovou dobovku. Místo toho ale jde do neúměrné hloubky historických skutečností (což při jejich občasném pozměňování lehce postrádá smysl) a podkopává tak nohy samotnému ústřednímu příběhu. 2. série - 85% - Tvrdší kalibr ve všech směrech. Prchlivější Jindřich, intriky sahající až do Říma a i bez dějepisu jasný pocit, že tady se na optimismus čeká marně. Hlavním zlepšením proti úvodní sezóně je ale určitě srozumitelnější politika a pochopení, že ne všechno, co se toho času na dvoře řešilo, musí být řečeno. Zapuzená Kateřina, Thomas More nebo všudypřítomný Cromwell mají proto v příběhu o to pevnější a zásadnější místo. Nejslavnější dějový zlom snad celého Jindřichova panování ale přichází v samém závěru a zanechává po sobě lehkou příchuť osudovosti a nového začátku. 3. série - 90% - Michael Hirst pokračuje ve svých scénářích v kvalitativním vzestupu a dovádí Tudorovce do doby věčných neshod, zdrcujících zklamání a náznaků neodvratné zkázy. Hlavně ale ukazuje, že i dlouhodobě intrikující postavy si zaslouží soucit nebo to, že i nejpevnější charakter může podlehnout všudypřítomnému tlaku a uchýlit se ke stejným praktikám, jaké používají lidé kolem něj. Kromě toho jsem se dočkal i svého nejoblíbenějšího dílu vůbec. Nechci z něj prozrazovat nic, protože historie sice možná spoiler není, ale pochybuji, že máme všichni nastudovaný Jindřichův životopis od A do Z. Proto jen prozradím, že jde o čtvrtou epizodu. Kdo viděl, ten ví. Kdo neviděl, bude očarován. 4. série - 75% - Stárnoucí král, houstnoucí intriky, rozum pobírající Jindřichovi potomci a závěr ságy. Škoda jen, že tentokrát scénář občas lehce klopýtá a pár motivů se opakuje, protože střídání manželek hlavního hrdiny nemůže být strhující napořád a debaty o smyslu a směru anglické církve už také byly probrány snad ze všech stran. Přesto Tudorovci nemají šanci spadnout kamkoli do oblasti průměru. Na to jsou totiž herci až příliš brilantní sestavou, které stále s přehledem vévodí znovuzrozený Myers. Jeho dokončený přerod z popudlivého mladíka do strhaného muže zmítaného vlastním nezvladatelným já je jedním z nejpůsobivějších dlouhodobých hereckých koncertů, co jsem měl tu čest poznat. Velmi zdatně mu sekunduje vyzrálý Henry Cavill a Sarah Bolger, která z nenápadné postavy přesvědčivě dozrála do potenciální panovnice plné až děsivě jasných cílů. Ať už je ale závěrečná série jak chce rozporuplná, její úplný závěr rozechvívá nadlouho. Osudové smíření a vzpomínky na klíčové okamžiky celého lidského života. A klid v Jindřichových očích. Poklona, veličenstvo.