s.e.p.p

Doteď nerozumím, jak se Annabelle mohla dostat do široké kino distribuce. Nestoudný výsměch divákům, který nestojí za štěk, a který se bohužel dost úspěšně svezl na vlně výborného V zajetí démonů.

Nadčasový experiment, který výborně funguje i po téměř padesáti letech. Na české poměry nevídaně originální, do detailu promyšlený a precizně realizovaný počin.

Vydařený remake, který je ale přece jenom až moc věrným převyprávěním norského originálu. Navíc se drží nepříjemně zpátky v některých kontroverznějších aspektech předlohy. I tak se daří některé nedostatky vynahrazovat krásným snímáním šikovně vybraných lokací, ponurou atmosférou a hlubším prokreslením rozkladu Al Pacinovy postavy. Nutno také vyzdvihnout výborného Robina Williamse.

Christopher Nolan - making moviegoers feel smart since 2000. Neotřelá struktura vyprávění a z ní pramenící dojem zdánlivé rafinovanosti jako zástěrka pro vyprázdněnost dějovou a emocionální. K tomu pachuť tvůrčí naivity jako u přehnaně ambiciózního studenta filmu (aneb "člověk se probudí a neví, jak se tam dostal" jakožto první scénář oprávněně končící v koši).

Působivý audiovizuální experiment, herecký koncert, ale především také trefná oslava umění, která dost nevybíravě kritizuje hollywoodskou mašinérii.

Aneb jak se dobrosrdečný americký stařík rozhodl vymýtit ruskou mafii. Na mě tahle washingtonovská formule jednoduše moc nefunguje. Už od začátku se jedná o otravnou šablonu, ve které je vám skrze laciné vykreslení charakteru hlavní postavy a otravné vedlejší linky vtloukáno do hlavy, že ten prodavač je prostě strašný sympaťák, a při následném krveprolití byste mu měli fandit. Všechny ty "náznaky" jako obsedantní urovnávání věcí, kontrolování času, čtení knih kvůli mrtvé manželce a pomáhání obéznímu kamarádovi, jsou nechutné klišé a vyvolávají ve mně smích. Bohužel to tentokrát příliš nezachraňuje ani akce, protože zrezivělému Washingtonovi nejde věřit jediný pohyb a obzvlášť při komplikovanějších soubojích je zřetelné, co všechno zachraňuje střihač. John Wick měl důležitou dávku sebereflexe, Equalizer se bere smrtelně vážně a to je u takto klišoidního akčního thrilleru hloupost. V podstatě jediná pozitiva vidím ve slušné kameře a vynikajícím výkonu Martona Csokase.

Ještě víc než hloupé filmy nesnáším filmy, které jsou extrémně hloupé a snaží se vypadat chytře.

I když je závěr nechutně přeslazený a předvídatelný, to, co k němu vede, je až překvapivě příjemné, zábavné a místy vyloženě trefné. A už jen díky nePotterovskému Radcliffovi a hláškujícímu Driverovi stojí za to film vidět. "Wait, I'm sorry. Since when does being a man involve expressing your feelings? Did I miss a memo? Because if I recall, being a man meant hiding your feelings forever."

Zapomeňte na Expendables, celou jejich skvadru totiž bez problémů strčí do kapsy jeden jediný člověk. Keanu Reeves a jeho návrat do akčních vod je sice postaven na povážlivě jednoduchém ději, jeho síla ale naštěstí tkví úplně někde jinde. To, co Johna Wicka staví vysoko nad ostatní zástupce akčního žánru z poslední doby, je nesporný talent a očividné nadšení všech jeho tvůrců. Výborný soundtrack, charismatický Reevesův výkon a celková stylizace navíc dávají Wickově honbě za pomstou krásně melancholický nádech, a i díky tomu zaokrouhlím hodnocení s klidným svědomím nahoru.

Jakožto člověk, který četl knihu a je navíc rozmlsaný Fincherovými předešlými filmy, se nemůžu ubránit lehkému zklamání. Ne snad že by režisérovo řemeslo ztratilo něco ze své preciznosti, ono spíše zamrzí, že tentokrát více než polovinu filmu ničím výrazně nepřekvapí. Ať už si vezmeme vyšetřování případu nebo jednotlivé zvraty, tomu všemu chybí působivost a údernost Fincherových předešlých filmů. Sedm, Zodiac i Muži, kteří nenávidí ženy dokázaly své nejdůležitější momenty prodat mnohem efektněji a mnohem větším dopadem na diváka, a i když můžeme oponovat tím, že tentokrát je samotná záhada odsunutá spíše na druhou kolej a zaostřeno je na postavy, jejich důvěryhodnost, mezilidské vztahy a mediální hyenismus, i tady se ale podle mě dalo na pilu tlačit mnohem více. Filmu navíc trochu škodí formální uchopení předlohy a neustálé přeskakování mezi současností a flashbacky, a střídání jednotlivých rovin ústí v lehce nepříjemný dojem epizodičnosti. Obsazení je přesné, Affleck dokazuje, že ona aura příšerného herce, která jej už několik let obklopuje, není tak úplně oprávněná a podává tady více než solidní výkon. Překvapí navíc i některé vedlejší role jako například Tyler Perry a můj oblíbenec Scoot McNairy. Jedinou pěstí na oko byl pro mě Neil Patrick Harris, který se není schopný zbavit jistých "barneyovských" manýrů a v některých momentech působí velmi prkenně. Soundtrack je zatím asi nejlepším společným filmovým počinem Reznora a Rosse, a i když mohl být využívaný častěji a ve větší míře, je s filmem ve větší harmonii než tomu bylo u předešlých spoluprací. Fincher naplno šlápne na plyn až v poslední třetině, kdy ona lehkost a nevybíravost, s jakou se mu podaří snoubit sociální satiru, surovost a násilí, bere dech a divák neví, jestli se má smát nebo odvracet zrak. Gone Girl se po prvním zhlédnutí nezařadí na úplný vrchol "fincherovského" žebříčku, nicméně jistý potenciál pro zrání s časem a budoucí kultovnost tady je.