Oskar

Tolikrát jsem se o nějakém filmu dočetl, že navazuje na filmy "jako Psycho a Homicidal", až mi to nedalo a tajemný Homicidal jsem si sehnal. Vedla mě jen a jen touha zjistit, čím si zaslouží být vedle jednoho z nejlepších filmů všech dob tak často kladen. Srovnání se proto neubráním ani při hodnocení. Mno... Je to nový pokrm ze stejných ingrediencí. I v Homicidalu je chladná blondýnka na dráze zločinu, invalidní stará žena, temný stín dominantního rodiče a několik vražd nožem. Ale spojnice mezi těmito body jsou jiné. William Castle není Alfred Hitchcock. Stejně jako z filmu Strait-jacket, je i z Homicidalu zřejmé, jak moc se mu chtěl podobat. Dokonce po jeho vzoru film osobně uvede krátkým prologem. Podobá se v tom Vladimíru Slavínskému, který svým velmi lidovým způsobem (protože pro jiné publikum) recykloval trendy, nastolené Martinem Fričem. Takže Psychu se film rozhodně nevyrovná, přesto stojí za vidění a díky jednomu nevšednímu hereckému výkonu, který naplno oceníte až na konci, má své místo v historii "twist-endů" předplacené. Na druhé straně musím zkritizovat množství užvaněných scén, kde postavy formou dialogu o něčem, co je jim dávno známé, předžvykují publiku svou spletitou minulost a IMHO tím zas a znovu brzdí plynulý spád příběhu. Perličkou, která dnes bude budit spíš smích, je "fright-break". Na určitém místě filmu se objeví schéma ciferníku, odpočítávajícího 45 vteřin, a hlas vypravěče naléhá na diváky, kteří jsou příliš vyděšeni, aby opustili kino před koncem, který by nemuseli snést. ;-) Ale podívejte se. Myslím, že je to druh filmu, který pořád ještě polovina lidí ocení, jak bylo zamýšleno, a druhá se dobře pobaví na účet tvůrců. Moje titulky najdete zde 70%

Jeden z mála parodických "movies", který má právo na život. Sudičky mu nad kolébkou přiřkly španělský původ a to je dobrá genetická dispozice. Řemeslně je opravdu o třídu lepší než kterýkoli z jeho starších amerických sourozenců. S humorem už je to sporné. Připadá mi, že Španělé použili "movie" trend k tomu, aby pod pláštíkem parodie připomněli světu, jaké dobré filmy mu v posledních letech dali a jak jsou na ně pyšní. Spanish movie je až na pár scén neparoduje v tom smyslu, že by poukazoval na to, jak jsou hloupé nebo špatně natočené (ani jedno z toho koneckonců nejsou). Spíš využívá dějové podobnosti několika hororů k nečekaným střetům jedněch postav s jinými. Co kdyby zvídavá holčička z Faunova labyrintu nenásledovala víly, ale jednu z nich zavřela do domečku pro panenky a ponižovala krutými hrami, jako Šmoulu, kterého ulovila dřív? Co kdyby tato holčička byla shodou okolností zlobivou ratolestí panovačné matky z Těch druhých a sestrou ztraceného kluka ze Sirotčince? Co kdyby za jeho zmizení byla zodpovědná nedbalá chůva, která má současně vazby na postavy z Volvera a Hlasu moře? Spojení různých vzájemně nesouvisejících filmů tady jakžtakž drží pohromadě, i když ne stejnoměrně v celém filmu. Co mi ale doopravdy chybí, je něco jako specificky španělský humor. Flatulentní vtípky včetně povinné přítomnosti Leslieho Nielsena můžeme vidět v libovolné americké pseudoparodii a tahle evropská odpověď měla na víc. 40%

Přiznejme si, že vzásadě existuje trojí přístup k hodnocení němých filmů. Jeden typ diváků pokrytecky pokyvuje hlavami nad jeho průkopnictvím, i s vědomím, že bylo překonáno dekádami dalších modifikací a přirozenou evolucí vývoje této formy vyprávění, kterou si není možné odmyslet. Divák tohoto typu hodnotí zpravidla ve škále od čtyř do pěti hvězdiček a nejasně žvatlá cosi o klasice. Druhým typem je divák, který takto vytvořenému vysokému kreditu filmu uvěří, ale neztratí soudnost. Pokouší se vybalancovat dilema mezi odpadem a pěti hvězdičkami neutrálně prostředním hodnocením a k smrti se bojí říci nahlas "král je nahý". Třetí typ je divák cynik, kterého průkopnické zásluhy z roku 1920 nedojímají, film ho nudí a otevřeně to přizná, načež je prvními dvěma typy stigmatizován jako negramotný buran a za všeobecného posměchu vyobcován ze slušné společnosti filmových znalců. Součet toho všeho způsobuje distanci čtvrtého, nejčastějšího typu diváka, který se na němé filmy prostě ze zásady nedívá a na jejich příznivce pohlíží jako na blázny, kteří škrábou pazourkem na zeď Altamiry, když mohou použít elektronický diář. Právě na čtvrtý typ, pro který mám relativně největší pochopení, apeluji, aby se na Alonza podíval. Neručím za původní, delší verzi, kterou jsem neviděl. Ale kratší verze s dodatečnou hudbou z roku 1997 je senzační. Nemá hluchá místa, která by mě nutila jít pod pět hvězdiček. Děj od začátku do konce směřuje jasně kupředu, bez odboček a polopatismů. S jistotou klade za sebe záběry, v nichž je vždycky nějaká nová informace a v neposlední řadě disponuje znamenitým hereckým výkonem Lona Chaneyho. Kdyby film věnoval víc pozornosti vedlejším postavám Alonzovy vyvolené a jeho soka, chtě nechtě bych musel jejich kreace s tou Chaneyho srovnávat a vyhodnotit jako horší. Ale v této formě mi jejich typizované šablony "naivka a chvastoun" připadají namístě a dokonce se dají chápat jako (možná nezáměrný) dramaturgický tah. Joan Crawford je ztepilá žena, která si klidně může dovolit chovat se jako pipka a rytmicky střídat stereotypy "zranitelná kráska v nesnázích" a "silná všem navzdory". Představitel krotitele může donekonečna v exhibičních pózách pumpovat svaly a bodrým smíchem cenit všech 78 dokonalých zubů. Protože to jsou postavy, které disponují fyzickými výhodami, které je předurčují prostě přijmout sociální roli, jakou si sami vyberou nebo jakou jim osud zchystá. To posiluje divácký zájem o Alonza, který je proti nim ošklivý, o generaci starší, znetvořený a proto má a vždycky měl v životě jinou startovní pozici. Chaneyho empatické a na němou éru nevídaně střídmé podání "bezrukého" vrhače nožů mu zajišťuje sympatie i přesto, že jde o zápornou postavu a bylo by snadné zahrát ji jako groteskní esenci zla s krhavým zrakem. Takže bravo. Film byl dlouhou dobu považován za ztracený. Po mnoha desítkách let byl objeven v jakémsi francouzském filmovém archivu, mezi mnoha neidentifikovanými celuloidovými pásy popsanými jako L´Inconnu (Neznámý), což byl k jeho smůle tamní distribuční název. :-) Ale když už existuje, byl zrestaurován a opatřen skvělou dramatickou hudbou, dejte mu šanci. 100%

Starosvětská duchařská historka Henryho Jamese, jedna z nejlepších nekomediálních rolí Deborah Kerr a precizní scénář Trumana Capotea. Jack Clayton natočil film, který lze brát buď jako duchařský horor (pak je zřejmě nejlepší, jaký jsem viděl), anebo jako drama úzkosti ženy, které se věci vymykají kontrole (rovněž skvělé). Původně jsem dal čtyři hvězdičky, ale protože zážitek z filmu nevyprchal ani po deseti dnech od jeho vidění a příkladně tu melodii, kterou trylkuje David82, nemůžu dostat z hlavy, podíval jsem se na Neviňátka znovu jinýma očima, něco o nich zjistil a potvrdil si domněnku, že je v nich víc, než se na první pohled zdá. Více zde. 90%

Žena v domácnosti pojme podezření, že její osmiletá dcera Rhoda je vrah. O nic víc ani míň v tomto dramatu nejde, přesto jsem přesvědčen, že byly ve hře tucty zajímavějších způsobů zpracování. Prapůvodní předloha je sice literární, ale každá scéna filmu neodvolatelně prozrazuje závislost na její jevištní dramatizaci. Film působí doslova jako záznam divadelního představení s několika exteriérovými dotáčkami tam, kde být nemusely, a jejich absencí tam, kde být mohly a měly. Nejde jen o to, že se celé dvě hodiny ocitáme víceméně v jednom interiéru. Herci se v něm pohybují a vyjadřují tak teatrálně, jako by kinematografie roku 1956 neznala řeč střihu, detailů a dalších zkratek. Pro příklad - děje-li se něco dramatického na zahradě domu, dozvíme se o tom z dialogu postav, které se vyklánějí z okna a tlumočí tyto události postavám uvnitř. Nejsme ani u zcela klíčové scény utonutí Rhodina spolužáka, o kterém se pak celé dvě hodiny mluví. Tato těžko pochopitelná ignorace filmové řeči se dá vysvětlit snad jen zvlášť přísnými podmínkami ve smlouvě o převedení zaběhnutého představení na celuloid; jiná racionální možnost mě nenapadá. Dospělé obsazení, podle všeho zachované z divadla, je nemimořádné, ale vcelku přijatelné. Pokud je někdo méně přesvědčivý, zpravidla je to právě vinou divadelních návyků. Horší je to s tou vraždící holčičkou. Její představitelka koketně recituje naučené věty způsobem cvičené opičky, jaký by možná dojal její babičku na školní besídce, ale ve filmu je nepřijatelný. Tak nepřirozené dítě se ve filmu vidí zřídka. Dialogy hry jsou často inteligentně víceznačné, jen na mnoha místech nadbytečné nebo nahrazující v minutě něco, co by obraz vyjádřil za vteřinu. Ne, ať to vezmu z kteréhokoli konce, nedaří se mi najít něco, čím by ten film vynikal nad jinými. Zápletka je přitom zajímavá, v 50. letech byla možná i odvážná, ale všechen její nemalý potenciál zkrátka zůstává přibitý na prkna, která znamenají šmíru. 40%

Uznalá hodnocení na ČSFD na jedné straně, štědrá nadílka Zlatých malin na druhé. Divím se oběma extrémům. Film byl natočen podle knihy Christiny Crawford, adoptivní dcery hollywoodské divy Joan Crawford. "Drahou maminku" v ní vylíčila jako psychicky narušené, alkoholem prosáklé monstrum, které se v civilním životě víc podobalo svým pozdějším rolím v psychothrillerech než třeba obětavé matce Mildred Pierce, za kterou Joan dostala Oscara. Záměrem ukázat Crawfordovou v tom nejhorším světle si film sice pojistil diváckou atraktivitu, ale nedal si už potřebnou práci se zdůvodňováním jejího jednání, nemluvě o nějakém obecnějším přesahu. Takže prostě podle hesla "pravda je v historkách" bere jednu obžalobnou vzpomínku za druhou, klade je za sebe a páteří nebo dramaturgickým rámcem je mu pouhá chronologie událostí. Velmi selektivně vybraných a účelově upravených, nutno dodat. Crawford ve skutečnosti adoptovala čtyři děti, ve filmu ale vidíme jen dvě. Údajný propad v její kariéře je zde umístěn do let, kdy byla naopak na jejím vrcholu, jen proto, že se to autorům hodí; oslnivý comeback ze začátku 60. let je zcela zamlčen. Vidíme Joan Crawford, jak se sekerou v ruce plení svou zahradu nebo vystřihuje z fotografií hlavy muže, který ji opustil (což jsou zjevné narážky na film Strait-jacket), s neartikulovaným řevem mlátí dceru ramínkem na šaty, vyhrožuje strašlivou pomstou představenstvu Pepsi-coly, jejíž mediální tváří se stala, a tak dále a tak podobně. Což o to, jsou to efektní scény. Chybí mi v nich ale větší míra empatie, srozumitelné vysvětlení, PROČ jedná tak přepjatě. Napsal jsem "vidíme Joan Crawford". Faye Dunaway se do ní opravdu doslova vtělila - exaltovaná gesta, chůze, mimika, všechno je to velmi přesným opisem toho, jak Crawfordovou známe z filmů. Ale uvěřit, že takhle "creepy" byla nonstop i v civilu, může být problém. 60%

Plachá dívka zvaná LV (Jane Horrocks) sedí celé dny zavřená ve svém pokoji, poslouchá staré desky po otci a mlčením udržuje svět v rovnováze. Protože soužití s tak uřvaným a vulgárním stvořením, jakým je její matka Brenda Blethyn, by udělalo hluchoněmého autistu i z největšího extroverta. LV ale není hluchá a jak se ukáže, ani němá. Matčin milenec, upocený agent barových takyumělců Michael Caine náhodou objeví, že LV má schopnost všechny své důkladně naposlouchané zpěvačky skvěle imitovat a rozhodne se toho obchodně využít... Kdybych si o tom nepřečetl, nenapadlo by mě, že film byl natočen podle divadelní hry, ušité na míru skutečným imitátorským schopnostem Horrocksové. Zaprvé ta subtilní osůbka budí dojem trefně obsazené neherečky, zadruhé jsou její imitace maximálně přesvědčivé. Naživo v divadle musely scény se zpěvem působit až magicky. Ve filmu člověk automaticky mylně předpokládá, že jde o playback nahrávek Shirley Bassey, Marilyn Monroe, Judy Garland a dalších a to možná ubírá jeho protagonistce podíl ze zasloužených ovací. Navenek Tichému hlasu dominuje dryáčnická Brenda Blethyn, ale je to hlavně tím, že její postava je silně extrovertní přestárlý diblík. Nepřehlédnete ji a hlavně nepřeslechnete. Horrocksová je stejně skvělá, jen méně viditelným způsobem. Ewan McGregor jako její spřízněná duše, plachý milovník poštovních holubů Billy, je podobný případ. Blethynová, Michael Caine a také Jim Broadbent jako pupkatý provinční kabaretiér mluví šťavnatým a pro mě libozvučným cockney přízvukem, film je napěchovaný hity z mé oblíbené éry bigbandů, plný neokázalého britského humoru a přestože je svým způsobem dojemný, neobsahuje ani stopové prvky citového vydírání. Takže přesně můj šálek čaje. Nenápadný malý skvost. 100%

Ve všech ohledech běžný film. Jeden z mnoha. Přiznejme si, že "skutečná událost", kdy neznámé kalifornské víno porazilo na mezinárodní degustaci francouzské stálice, je příliš banální a na film nestačí. Jeho tvůrci si toho byli vědomi a většinu svých snah proto vynaložili na obšírné představení zúčastněných, vedeni správnou úvahou, že když je pointa jasná předem, musíme si mimořádně oblíbit postavy, abychom si ji s nimi mohli náležitě vychutnat. Skončilo to jen polovičním úspěchem. Film má neuvěřitelnou, pravděpodobně rekordní, HODINOVOU expozici. Ano, celou hodinu trvá, než se přestane plkat o tom, v jaké jsou všichni mizérii, a začne se něco dít. Alan Rickman jako neúspěšný obchodník s vínem, který celou tu degustaci uspořádá, je jednoznačně nejzajímavější figurou ve filmu a jediným důvodem, proč jsem už v polovině neusnul. Je škoda, že má tak málo prostoru na úkor bez výjimky nezajímavých amerických vinařů v čele s ufňukanou primadonou v podání Billa Pullmana. Nicméně po té slabší první části se to přece jen zmátoří a je pravda, že podobně jako třeba v Bobulích se na film díky prosluněným záběrům na vinice pěkně dívá. 50%

Není mi příjemné zůstat se svou jednou hvězdičkou v menšinové ohrádce vyhrazené negramotným, provokatérům a uznaným obecním bláznům ČSFD. A ano, připouštím, že chyba může být a asi je na mé straně. Ale nemůžu jinak. Nudil jsem se jako už dlouho ne a nad mnoha dialogy se i propadal hanbou, jak je to trapné. Abychom si rozuměli - ten film je pastvou pro oko a věřím zasvěceným, že comics, který mu byl předlohou, je úžasný. Ale právě věrnost předloze je faktor, který se často neslučuje s dramatickými potřebami filmu a Strážci jsou toho IMHO dalším důkazem. Zack Snyder je evidentně schopný člověk, ale rozhodně není vypravěč. Film pravděpodobně vytvořil jako přesný opis comicsu, který mu posloužil jako storyboard. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč mi něco na pohled tak očividně úchvatného připadá vnitřně tak prázdné, chladné, banální, duchamorně plytké. Od filmu - jakéhokoli - očekávám především příběh, postavy s určitým cílem, o jehož dosažení usilují a je možné jim v tom fandit nebo naopak. Ale se Strážci mám stejný problém jako s Úsvitem mrtvých - postavy jsou mi lhostejné. Bloumají filmem v efektních, ale bezduchých záběrech, trousí dialogy jako z nějaké soap opery, tlachají, blábolí a žvaní, občas někoho zpomaleně zabijí, ale víceméně se plácají odnikud nikam. Připadá mi, že všechno, co film chtěl a měl říct, řekl skvělou obrazovou montáží pod úvodními titulky. Tam je s vydatnou pomocí Dylanovy písně Časy se mění ve zkratce koncentrované totéž, co se pak dvě a půl hodiny ředí v nedramatickém zbytku filmu. A ano, pořád se na to hezky kouká, ale to považuju za kvalitu předlohy. Tleskat Zacku Snyderovi za to, že převedl comics na plátno, aniž by pomyslel na specifické nároky filmového vyprávění, mi připadá jako připisovat autorský kredit Gustava Eiffela člověku, který převezl v neporušeném stavu sochu Svobody z Francie na Manhattan. 20%

První hlavní role Louise de Funés se pramálo podobá těm pozdějším. Pierre Coussin je neúspěšný hudební skladatel, odvržený ženou, na kterou neměl. Chce se zabít. Každý pokus o sebevraždu je nějakou zlomyslnou náhodou zmařen a jediným východiskem se zdá zadat tento úkol profesionálovi. Pierre je opravdu smolař a český název filmu tak dává větší smysl než u známějšího Smolaře, s kterým si ho tu zřejmě značná část hodnotících plete. Film je koncipován víceméně jako groteska, řetězící jednotlivé komické situace, a Louisova postava je z rodu melancholických loserů Charlieho Chaplina nebo Bustera Keatona; jen s tím rozdílem, že se zde hodně mluví, pokřikuje a tu a tam i zpívá. Mezi méně známými Louisovými kousky patří k tomu lepšímu, přesto je rozumné mnoho neočekávat. Humor už částečně vyčpěl a částečně byl zmařen trapnou potřebou některých vedlejších herců vzkazovat světu "my jsme taky komici, umíme koulet očima". Moje titulky najdete zde 60%