Oskar

Zábavný film, který mohl být ještě lepší, kdyby byl jen akční komedií a tápavé pokusy být tak trochu i dramatem vynechal. Bill Nighy jako anglicky diskrétní nájemný vrah je senzační - kdyby byl do této role obsazen řekněme Colin Firth nebo Pierce Brosnan, což si také dokážu představit, šlo by o jednu z mnoha průměrných komedií, na jakou v horším případě zapomenete do týdne a v lepším jen nebudete vědět, která z nich to k čertu byla. Mr. Nighy je největším kapitálem filmu a v jeho frigovském podání je vtipná i ta nejotřepanější scéna. Přestože je asi o osmdesát let starší než Emily Blunt, jejich vzájemné okouzlení kupodivu nepůsobí trapně a jako dvojice "hektická trubka a zdrženlivý suchar" jsou skvělí. Ukotvení postavy, kterou ve filmu hraje Rupert Grint, mi trošku uniká. Pánové Everett, Freeman a Fischer odvádějí dobrou práci v intencích nepřekvapivého průměru, Eileen Atkins v roli Nighyho matky je skvělá. Vzhledem k dynamickému začátku jsem postrádal i podobně akční finále, jinak jsem se ale dobře bavil a rád se na Wild Target podívám znovu. 70%

Jeden až žasne, co si ti distributoři ve svých oficiálních textech vymýšlejí. ;-) Stopa není adaptací divadelní, ale deskové hry, jako jsou Monopoly nebo Dostihy a sázky. Hráči si vylosují role, vražedné zbraně a tak dále. Proto taky není předem jasné řešení případu a identita vraha. Udělat z toho film je bezpochyby zajímavý nápad, ale zvolený způsob adaptace je tak silně poplatný filmu Vražda na večeři, že to nemůže být náhoda. Copak to základní schéma, to zkrátka vychází z úhledných konstrukcí staromódních detektivek, kde jsou postavy rozestavěny jako figurky na omezeném poli šachovnice a vrahem tudíž musí být jedna z nich a nikdo zvenčí. Takové podobnosti se nelze vyhnout. Jenže podobná je i hudba, výprava, kostýmy, způsob vyprávění a podání dějových zvratů. Kdyby nešlo o kulisy, skoro by to vypadalo, že Stopa byla natočena i ve stejném domě jako Vražda na večeři, jen s přestavěným nábytkem. Neřekl bych ani popel, kdyby byl film i stejně vtipný. To bohužel není. Slovní humor je instantní - jde převážně o bonmoty, které nejsou svázané s dějem a mohly by si je vyměňovat úplně jiné postavy řekněme v nějakém sitcomu. Situační humor je o něco lepší, ale výrazně řidší. Protože ve většině filmu je celé hlavní obsazení pěkně pohromadě, často dochází k momentům, kdy dobrá polovina herců nemá co hrát a tento fakt zastírá koulením očí, křikem, pobíháním a podobně. I tak je to mírně nadprůměrná komedie. Jen je zkrátka o dvě třídy slabší než Vražda na večeři. 60%

I když mě Satánek otrávil a nechce se mi věnovat mu ještě víc času než dosud, tak přísné hodnocení bych měl asi přece jen vysvětlit. Nemyslím si, že chyba je v obsahu, ale ve způsobu podání. Dítě terorizující rodiče už tu bylo víckrát a film mi víc než laskavě rodinné Kdopak to mluví připomíná knižní sérii Simona Bretta Prevítem snadno a rychle a vzdáleně i Bradburyho povídku Malý vrah. Má to potenciál a umím si Satánka představit jako pěkně zlomyslnou černou komedii. Film ale selhává v mylném předpokladu, že to robě, přesněji hrdina, který se do něj vtělí, si získá naše sympatie. To se v mém případě nestalo. Neúspěšný architekt Simon, který na začátku obviní Thierryho Lhermitta z plagiátu a po smrti se mu "narodí" odhodlán udělat mu ze života peklo, je od prvních chvil tak nesympatická osoba, že jsem ho i v té miminkovské reinkarnaci sledoval s nahromaděnou nenávistí. No a druhá potíž spočívá v naturalismu, s jakým se film vyčvachtá ve všem, co je jen trochu nechutné (zvracení, přebalování atd.) a s jakým ukazuje i to, co se dá jinak prezentovat decentně (porod, kojení). Všechno je to tak útočné a přehnané... Brr. Nikdy víc. Thierry Lhermitte a představitelka jeho matky Maria Pacome film nicméně zuby nehty drží nad hladinou odpadu. 20%

Virginia McKenna a Bill Travers, stejný manželský a herecký pár, který o pár let později podlehl volání divočiny a ocitl se obklíčen slony, zdědí provinční kino Bijou. Ochota zesnulého majitele vpouštět diváky do sálu za naturálie přivedla Bijou na buben. Tři staří zaměstnanci, kteří v něm žijí jako podivní brouci pod plochým kamenem, se nesmí dozvědět, že noví majitelé chtějí jejich druhý domov prodat konkurenci... Začátek mi připadal jako slabší variace na český film Hotel Modrá hvězda a byl jsem docela překvapen tím, o kolik starším dojmem film z roku 1957 působí. Ale zvyknout si na to bylo otázkou minut a nakonec si myslím, že mu ta antikvární patina dokonce velmi svědčí. Pokladní Margaret Rutherford, promítač-alkoholik Peter Sellers a uvaděč Bernard Miles úspěšně budí dojem, že se v tom promítacím domě hrůzy hemží už desítky let a všichni do jednoho jsou skvělí. Levná, ale s láskou napsaná, natočená i zahraná nostalgická komedie. 80%

Leslie Nielsen jako senilní dědeček vypráví vnoučkům pohádku na principu Dickensovy Vánoční koledy. Štědrý den je v ní nahrazen Dnem nezávislosti, hamoun Scrooge kontroverzním dokumentaristou v baseballové čepici a duchové minulých svátků Kennedym, Washingtonem a generálem Pattonem. Kupodivu je z toho nejvtipnější americká parodie za posledních patnáct let. Obvyklí odpůrci Michaela Moorea se projevují jako dětinští uvřískaní hysterici a zpravidla se nezmohou na víc, než vykřikovat do světa, že Michael Moore je tlustý. Myslím, že to mu žíly netrhá. ;-) Dělá to i Amerika v ohrožení, ale jen aby se zavděčila i té části publika, které se líbí "Děsnej doják" a podobné příšernosti. Jádro filmu je mnohem chytřejší, odvážnější a nutno říct, že má poměrně jasný agitační záměr, který se nesnaží skrývat ani popírat - je jen na vás, zda se tím necháte urazit. Ovšem bláznivou parodii s Lesliem Nelsenem, která není v černých číslech pro svou vnější nekvalitu, ale z důvodů kontroverze obsahu, už jsem ani nečekal. Více o tématu zde. 70%

Kloboučník Labbé zavraždil svou chromou manželku. Protože už patnáct let neopustila ložnici, není těžké pomocí několika triků a hereckého nadání udržovat mezi sousedy a personálem dojem, že stále žije. Monsieur Labbé toho má ale na svědomí ještě víc a arménský krejčí Kachoudas z protějšího krámku si začne spojovat jeho podivné noční výlety se sérií vražd žen ve městě... Když jsem si pročítal na internetu reakce těch, kteří Kloboučníkovy přeludy viděli, zjistil jsem, že jsou dvojího druhu. Jedna skupina diváků tvrdí, že Charles Aznavour jako Kachoudas podává výborný vážný výkon, je škoda, že má ve filmu tak málo prostoru a že Michel Serrault jako Labbé ukrutně přehrává a celý film kazí. Druhá skupina je nadšena Serraultovou groteskní kreací a zazlívá filmu, že v něm pořád zaclání Aznavour, děj kolem krejčího je nepřiměřeně vážný a hloupý a brání filmu stát se skvělou černou komedií. Řadím se k těm druhým. Nečetl jsem román Georgese Simenona, ale věřím, že to není podmínkou k diagnóze příčiny, proč je ten film tak rozpačitý. Opravdu se v něm bijí dva cíle, dva záměry, dva přístupy ke dvěma různým skupinám diváků. Žánrová hříčka a nudart. Chabrol napříč filmem trousí vodítka, k jakým filmům se snaží přiblížit. Labbé vypadá díky masce i Serraultovu projevu téměř jako dvojče pana Verdouxe, trpí syndromem Normana Batese a mezi významnými záběry na plynové lampy v jeho bytě a řečmi o Jacku Rozparovači se odehrává příběh, který by mohl být Oknem do dvora, sledovaným z vrahovy perspektivy. Aznavour Serraulta pořád šmíruje, ale nic neudělá. Vědom si svého mizerného postavení v místní společenské hierarchii, nechce riskovat. Serrault naopak hýří sebevědomím a z malého Arména si nic nedělá. Žijí v takové zvláštní symbióze a ta se teoreticky mohla stát tématem filmu a předmětem obdivu té části publika, která očekává vážný psychologický artfilm. Já jsem naopak doufal v pěkný staromódní morytát. Jedno drží to druhé v klinči a film, který mohl být skvělý, je nakonec s odřenýma ušima nadprůměrný. 60%

Walter Matthau poprvé v roli dědka a v režii Jacka Lemmona. Hraje upovídaného pána jménem Joe Kotcher, který žije se synem a snachou (Lemmonova žena Felicia Farr) na poklidném předměstí, dává se s kdekým cizím do řeči a ze všeho nejradši hlídá svého vnoučka Duncana. Ale protože se paní domu zdá příliš lehkovážný, najme na hlídání studentku Ericu. Kotch se cítí jako páté kolo u vozu a Ericu zprvu chápe jako svou rivalku. Snacha ho časem nenápadně vyštípe z domu a Erica se musí práce vzdát, protože čeká dítě. Nemá kde bydlet, Kotch nemá o koho se starat a z obou vyděděnců se tak stanou nečekaní spojenci, závislí jeden na druhém... Ten film se podobá tolika melodramatům o starých lidech a jejich pocitu nepotřebnosti, kolik jich jen televize vysílaly každé druhé sobotní odpoledne posledních dvacet let. ;-) Liší se od nich snad jen tím, že akcentuje vlídný humor a naopak potlačuje takový ten ulepený sentiment a levné metafory typu padajícího listí, nikdo v něm neumírá ani nikomu nic nevyčítá a vyznění je veskrze pozitivní. Režie Jacka Lemmona je nenápadná, neexhibuje a nepřeceňuje svůj význam. Titulní role byla prý původně určena Fredricu Marchovi, ale Walter Matthau byl skvělá volba. Nejen proto, že v padesáti letech zahrál přesvědčivě o generaci staršího člověka. Také proto, že se při tom úplně vyhnul obligátním stereotypům. Žádná mektavá mluva, třesoucí se končetiny, záhrobní chrchlání, nic takového. Kotch je vlastně nejvyrovnanější postava ve filmu, události v něm glosuje s humorem vlastním Walterovi a stáří se u něj projevuje spíš jako schopnost rozeznat důležité od malicherného a brát život, jak je. Zajímavý kontrast k Walterově postavě Willyho Clarka ze Vstupte!, který byl v přístupu k údělu seniora Kotcherovým pravým opakem. :-) 80%

Pět povídek a v každé z nich Silvana Mangano, krásná choť producenta Dina De Laurentiise. Čtyři z pěti příběhů stojí za bačkoru, ale protože tu zatím není žádný komentář, napíšu něco o všech. ČARODĚJKA UPÁLENÁ ZAŽIVA (Luchino Visconti): Na horskou chatu své přítelkyně Annie Girardot přijíždí slavná herečka. Zábava je v plném proudu, hrají se šarády, vedou se řeči a poté, co zpitá hvězda vytuhne, na ní ostatní hosté nenechají nit suchou. Netuší, že se přišla přítelkyni vyplakat na rameno a kvůli jejich mecheche neměla příležitost. Tato povídka je tak strašlivě nudná a zdlouhavá, že jsem byl v pokušení celý film odpískat. SPOLEČENSKÝ DUCH (Mauro Bolognini): Krátký skeč o ženě, která porazí autem neznámého muže (Alberto Sordi) a veze ho do nemocnice. Sordi žvaní a žvaní, řidička je úplně netečná a povídka je u konce dřív, než by někoho z diváků mohlo napadnout přemýšlet, o čem vlastně byla. ZEMĚ Z POHLEDU MĚSÍCE (Pier Paolo Pasolini): Jednoznačně nejlepší segment. Silně stylizovaná a ujetá věc. Ovdovělý pán jménem Mňau (Totò) a jeho syn vypadají jako cirkusoví klauni. Mají oranžové vlasy, bydlí v jakémsi divném brlohu a neumějí si s touto "domácností" poradit. Opláčou nebožku manželku a matku a cestou ze hřbitova hledají náhradu. Po několika neúspěšných pokusech najdou tu správnou kandidátku - hluchoněmou zelenovlasou dívku jménem Absurda. Nejenže jim uklidí brloh, ale přistoupí i na jejich velmi divný nápad, jak s její pomocí vydělat nějaké peníze... Na téhle povídce je hezké, jak důsledně udržuje stylizaci do grotesky a přestože se nebojí ani černého humoru, obklopena čtyřmi ubulenými banalitami působí jako pozitivní a svěží ostrůvek hravé imaginace. SICILIÁNKA (Franco Rossi): Opět spíš krátký black-out. Venkovská dívka zburcuje mužskou část rodiny k pomstě své údajně uražené cti. Mnohokrát obehraná věc. OBYČEJNÝ VEČER (Vittorio DeSica): Frustrovaná manželka se snaží přimět svého apatického muže (Clint Eastwood) k nějaké společenské aktivitě a v duchu si představuje společný život, jaký by chtěla mít. Bylo to tu mockrát, je to tady zase a šokuje mě na tom hlavně to, že sám Vittorio DeSica ve stejném roce natočil podobnou (ale o něco lepší) povídku se Shirley MacLaine a Lexem Barkerem - je součástí filmu Sedmkrát žena 40%

Zatímco lokální hvězda pop-music Michal Penk točí na Kanárských ostrovech videoklip, jeho manažer Don Giovanni (Karel Roden) se připlete do plánu na loupež století. Kmotr zdejší mafie Don Padre (Miloš Kopecký) chce získat přísně tajný recept na becherovku a ten je po nepřehledně složitém transportu z Karlových Varů k nenalezení. Každý, kdo si chce kmotra z nějakého důvodu naklonit, po receptuře pátrá... Dobová propagace vsadila na slogan "Proč chodit na jiné filmy, když v tomhle je všechno?" Zní to sice podobně nabubřele jako naivní zlatokopecké pokusy o instantní kasaštyk typu Nahota na prodej nebo Trhala fialky dynamitem, ale to je klam. Jmenované filmy byly pochybné od samotného začátku, kdežto na Kanárské spojce jsou znát prvotní dobré úmysly i značné množství tvůrčí invence, kterým okolnosti nedopřály dotáhnout věc do konce. Film se sice točil v exotických lokacích, ale v polních podmínkách a s viditelně nedostatečným produkčním zázemím. Přesto má vtipný scénář, neurážlivý humor i solidní herecké výkony. Pokud někdo v komentáři teatrálně běduje nad vulgaritou nebo přehráváním, buďte si jistí, že film neviděl. Protože právě tyto dvě obvyklé ingredience českých filmových hurápodniků ze začátku devadesátých let Kanárská spojka vynechala. Gagy jsou lepší a horší, ale téměř vždycky podané civilně. Navíc nejsou takzvaně "lidové", alespoň ne ve smyslu přízemní pivní legrace soudobé konkurence. Jestli mi něco skutečně vadilo, byly to spíš některé technické nedostatky (obraz je neustále buď přehnaně temný nebo naopak přesvícený, vyloženě strašlivá je hudba Michala Penka), ale nemohl bych říct, že jsem se nudil nebo nedejbože propadal hanbou, jak je to trapné. Vůbec ne. Film patří mezi nedotažené kousky jako Buldoci a třešně nebo Každá koruna dobrá a mezi odpad ho neřadím. 40%

Ředitel moskevského hotelu Philippe Noiret si žije jako v bavlnce. Neplete se do politiky, horlivě přikyvuje mocným, když to po něm chtějí, nenechá se zbytečně rozptylovat potřebami svých hostů a víceméně se řídí okřídleným "kdo nekrade, okrádá rodinu". Jenže rodina není složená ze samých loajálních komunistů a jeho švagra Christiana Claviera začne pronásledovat KGB zrovna ve chvíli, kdy má Noiret v hotelu kontrolu a významného hosta z politbyra... Zatímco francouzské komedie s Les Charlots nebo Pierrem Richardem nezadržitelně stárnou a práchniví, tyhle rané počiny Christiana Claviera a Jeana-Marie Poiré pořád šlapou jako hodinky. Že film Ježíšek je neřád nasadil laťku vysoko nad běžný průměr, se zčásti dalo přičítat i k dokonalosti vybroušené hře, na níž stavěl. Spektakulární velehit Děda se dal na odboj už byl výrazně filmovější a Takhle to děláme v Moskvě navazuje spíš na něj. Znovu tu máme rozvětvenou rodinu, složenou z oportunistů i odbojných typů, znovu je v nesnázích politického rázu, jen ji místo Němců pronásleduje KGB. Zásadní rozdíl vidím v tom, že Děda přece jen našlapoval opatrně kolem ožehavějších témat a rozdělení postav na "hodné" a "zlé" bylo zřetelnější. Zato Moskva si dělá stejnou srandu ze všech. Pohlíží na ně pobaveným okem někoho, kdo stojí vně jejich problémů a nemusí se proto zastávat jedné či druhé strany. Nemá otravnou potřebu politikařit, ukazovat na někoho obviňujícím prstem, vynášet soudy. Okem vnímavého pozorovatele sleduje absurditu neustálého dvojího života v totalitním režimu, všímá si mnoha příznačných detailů a řekl bych, že léta, která film vzdálila tehdejší realitě, výrazně přispívají k jeho zábavnosti. 80%