Oskar

Neprobádané možnosti lidského mozku mohou být děsivější než všechny oslizlé příšery z vesmíru. Tahle kratičká historka o muži, který bez dřívější zkušenosti začne hrát virtuózně na piano a žádnou skladbu není schopen zopakovat, je přesně na půl cesty mezi sarkastickou komedií a jemným horrorem. Ani jedno není dominantní. Meze Waltera Hortona spíš vyvolají úsměv, který strne v tiché hrůze, když začnete o té zápletce víc přemýšlet. Bez ohledu na stopáž mistrovské dílo s decentními výkony hlavní trojice. 100%

Zatímco počínání George "Neumím číst a psát" Bushe sleduju bedlivým okem nepřítele, o Rogeru Smithovi jsem nevěděl nic. Takže jsem se se zájmem podíval, ale nijak zvlášť to se mnou nehnulo. Přínosem je, že nám Michael Moore (nejen v tomto filmu) programuje ukazuje Američany, kteří se ani vzdáleně nepodobají těm z hollywoodských filmů "ze života" a jsou všelijak morálně, sociálně a politicky pochroumaní. A někteří z nich k popukání - třeba žena prodávající králíky "k mazlení i na pekáč" nebo vizážistka, která po půl roce své živnosti zjistila, že sama není "jarní", ale "podzimní" typ ("Byl to pro mě šok!"). :-) Jinak mi ale připadá, že Moore v roli "muže z lidu" své objekty místy až příliš podněcuje k ještě větší sebelítosti a plačtivosti a tím zbytečně shazuje, co chce filmem říct. 60%

Velmi, velmi, velmi lidová komedie o rozhádaných manželích před životním jubileem. Komedii Láska jako trám s podobnou zápletkou nesahá Zlatá svatba ani po kotníky. Přesto je docela srandovní - odehrává se totiž kdesi na Opavsku a režisér Mach trval na tom, aby všichni mluvili příslušným nářečím. Exkluzivní sestava pražských herců se viditelně necítila být moravskými venkovany a sledovat, jak s nasazením pronášejí všechna ta "Ní" a "Ňů" znamená pořádně rozvibrovat bránici. Jediný Jiří Sovák se odmítl ztrapňovat a mluví lidskou řečí, ačkoli hraje předsedu MNV a měl by jít příkladem. ;o) 20%

I buranská komedie může být svébytnou estetickou kategorií a IMHO není na místě udělovat každé z nich a priori odpad. První Blbý a blbější byl důkazem, že i něco takového může být vtipné. Málo komedií je tak nechutných, ale málo jich má tak pečlivě vygradované gagy. A tento prequel je sice o třídu slabší, ale stále ještě dost daleko od odpadní roury. 40%

"Mám rád vzruch! Nemohu vystát lidi s obličejem, který nic nepovídá. Ti mně připadají jako... mrtvý rybník. Znáš takovou pěkně stojící hladinu, která tě láká vzít kámen a hodit jej do vody? Voda se čeří, dělají se kola, vlnky, no zkrátka něco se děje! ...A když vidím takový obličej, tak mám tisíc chutí vzít kámen a..." Pro řadu lidí asi jedna z mnoha vzájemně si podobných pamětnických veseloher. Ale já v ní vidím daleko víc. Je to film o triumfálním vítězství fantazie nad realitou, humoru nad vážností a recese nad tzv. spořádaným životem. V době protektorátu musel Roztomilý člověk působit velmi konejšivě a pro mě je dodnes spolehlivým analgetikem. A vždycky mě potěší potkat někoho, kdo to cítí stejně. Viktor Bláha a Polda Krušinová jsou postavy podle mého gusta. Kde je nuda, zasáhne jeden nebo druhý svým živelným způsobem do konverzace a v tu ránu se ona voda čeří, obočí stoupají ke stropu a brady padají k zemi. Nejsou to žádní podloudní lháři, neklamou okolí za účelem zisku nebo z cynismu, ale z jakési vnitřní povinnosti. :o) Mystifikace je pro ně vášní, filosofií, sebeobranou a způsobem, jak naplno žít. Kdo to nemá, nepochopí. A nejkrásnější je, že přes ddrobná zakolísání se Viktor ani Polda nezačnou napravovat, jak si žádá konvence. Že naopak způsobem, jak čelit přízemnosti světa, se ukáže spojit své samostatné fantasmagorie v jednu společnou. Scénu ve vlakovém kupé, kde se Oldřich Nový a Nataša Gollová - poprvé sami, bez diváků - doplňují a jakoby testují ve vymýšlení historky o šperkovnici, považuju za jednu z nejromantičtějších v českém filmu. Dokonce i ve větě "Už nikdy si nebudeme lhát" jaksi cítíte, že to spíš znamená "Budeme lhát jako tým". :o) Moje nejoblíbenější komedie celé pamětnické éry. 100%

Romantická komedie o mládí Karla IV. způsobila, že z Hanzlíka a Kolářové se stala nerozlučná dvojice typu Laurel-Hardy nebo Frýdek-Místek. Zvláštní spojení "problémového" scénáristy Jana Procházky a "poslušného" režiséra Karla Steklého nedopadlo tak dobře jako v následujících Svatbách pana Voka, i když podle kritiky je to naopak. Ale jednu kvalitu mají oba filmy společnou: mimořádný výkon Miloše Kopeckého. Jeho Jan Lucemburský se nepodobá ničemu, co kdy ve filmu hrál. Tentokrát žádný noblesní švihák, ale zarostlý a rozježený "hrana chlap" á la Žižka. 60%

Moderní doba je velmi slavný a bezvýhradně chválený film, takový, u jakého se očekává, že jen splníte kvótu a bez řečí mu dáte plné hodnocení. To nemůžu udělat, protože je na můj vkus přeplácaná. Mnoho scén patří k ikonickým symbolům filmové historie, mnohé jsou nadto opravdu vtipné. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že víc než o obsah šlo tentokrát Chaplinovi o sdělení: "Říkáte, že nepřežiju nástup zvukového filmu? Tak koukejte, jak z toho vybruslím." a ve značně nesouvislé sérii lepších, horších i výtečných skečů to předvádí. Třeba jedna scéna je na pohled jako z němé éry, protože se v ní nemluví, zato v ní hraje důležitou roli zvukový efekt kručení v břiše. V neméně slavné scéně se ztracenými manžetami Charlie inovuje svou postavu zpěvem. Nebo jednoduše nechá mluvit jiné a sám (vzdorovitě?) mlčí. Umím si představit, že v době, kdy se film utrhl ze řetězu a bonus zvukové stopy ho přivedl k extrémní ukecanosti, Moderní doba dojala nejednoho pamětníka. A že její okázalou symboličnost budou ještě sto let ze všech stran ohlodávat nadšení kritici. Ale není dokonalá a vyrovnaná. 80%

Když se sitcomoví autoři v tisku vyznávají, že by se rádi přiblížili "Kroku za krokem", vyvolává to ve mně stejné pocity, jako kdyby se Marta Kubišová veřejně přiznala, že ukusuje koťatům hlavičky. "Krok za krokem" je nejspodnější dno celého žánru a klesnout tak hluboko by mělo být noční můrou každého autora, který má aspoň špetku sebeúcty. Je mi líto, že zase mluvím jako nejprotivnější dědek v parku, ale otevřete oči! Kde je jaký nápad? Originalita? Osobitost? Vtip? Dobré řemeslo? Horákovi představují tvůrčí impotenci, před jakou jsou i Rodinná pouta kandidátem na Emmy. 0%

Víc než samotné spojení hlavní dvojice mě překvapilo, že tou silnější a odvážnější je Katharine Hepburnová a Humphrey Bogart hraje spíš takovou choulostivou fialinku. :o) Milý film, ale časem překonaný vlastními epigony (Honba za diamantem a jiné). 60%

Kterak hazardní hra v kuličky rozťala vedví konverzační návyky dvou sourozenců a dohromady je svedl záskok za poustevníka ve vlastním hostinci a jeho nevěrnou choť. Hostinec U Kamenného stolu dává označení "konverzační komedie" zcela nový význam. Vtip je v tom, že každá postava mluví vlastně jiným jazykem. Paní hostinská Tattermuschová ze sebe souká konverzační fráze, paní radová Dynderová umí mluvit normálně, ale svému manželovi důsledně oniká ("Dyndero, on loudí! Já dobře viděla, jak loudí. Musím se za něj stydět."), jejich dcery si ironicky vykají a sourozenci Tomáš a Spytihněv praktikují něco, co by snad lingvisté nazvali budoucím časem podmiňovacího způsobu nejednoznačného čísla. Proto se velmi těžko popisuje, proč je ten film tak vtipný. Můžu sice ocitovat nějakou tu větičku (Šlemrová: "Vyslovil jste odvážnou myšlenku, pane Kebrle. Nesouhlasím, ale budu s vámi diskutovat, jen co složím prádlo."), ale tím vás na správnou stopu nepřivedu. Není totiž tak důležité, CO kdo říká, ale JAK. Při jedné scéně se opakovaně otřásám smíchy jako huspenina ve vichřici: to když vážený dramatický umělec (Jiří Plachý) deklamuje hrdelním hlasem, uvyklým trhat kulisy, úryvek z jakési hry, a plynule přejde v předčítání kuchařského receptu, třímaje dramaticky kuchyňský nůž, kterým v pauzách kuchá kuře. :o) 80%