J.Lajner

Steven Spielberg je principál, majitel lunaparku a legendární úvod filmu je první z mnoha atrakcí. Efektivní střídání lokací posiluje barvitost příběhu, přičemž se neustále něco děje. Spielberg skvěle dávkuje odlehčené a často humorné pasáže s rychlým cvalem v akčně laděných scénách. Ty jsou nápadité a diváka ohromí buď svou okázalostí, jakou prezentuje úvodní sekvence, nebo bezchybnou choreografií s odvážnými kaskadérskými výkony, což je zase případ brilantní automobilové honičky. Všechny eskapády a nebezpečné situace drží pohromadě celistvý, hravý příběh. Ten v sobě kumuluje výrazovou estetiku zašlých dobrodružných seriálů z třicátých let a klišé brakové literatury, přičemž z obojího dělá přednost. Indy získá něco, co hledá, a rázem jej o to připraví podlý zlosyn. Indy potká svou dávnou lásku a ta je vzápětí unesena. Tyto archetypální dějové fosilie jsou však hrubým štětcem oprášeny a následně vystaveny ve zlaté vitríně, kde dělají radost oku současného diváka. Více.

Plíživá fantasy freska Zelený rytíř představuje v současném filmovém mainstreamu úkaz. Neláká na stokrát přežvýkané triky, ani se nesnaží prvoplánově zalíbit svou formální stránkou, byť ta ve výsledku tvoří jednu z jeho hlavních předností. Film ocení především přemýšlivý divák s otevřenou hlavou a trpělivým duchem. Ačkoliv vnímám jeho rozvleklost, chladnou odtažitost a přehršel různých motivů jako zápor, musím přiznat, že jsem po skončení o Zeleném rytíři a jeho poselství ještě notnou dobu přemýšlel. Zvláštní film, k jehož vnitřnímu kouzlu vede trnitá, značně klikatá cesta. Více.

Film Barbar Conan dodnes připomíná osamělého poustevníka. Od povídek Roberta E. Howarda je celkem vzdálený a stejně tak si drží odstup od veskrze pohádkových fantasy spektáklů, které prezentují série jako Pán prstenů (2002–2003) či Letopisy Narnie (2005–2010). John Milius stvořil unikátní svět, kde čas plyne pomalu a hrdinové mlčí. Svět, jemuž v žilách koluje jedinečný a těžko napodobitelný vzorec DNA. Král Conan sedí na svém trůnu zcela osamocen, za zády mu vyhrává fantastický orchestr a před trůnem odpočívá meč, připraven svým ostřím ztrestat každého opovážlivce, který by se pokusil znesvětit odkaz, který John Milius na počátku osmdesátých let vypálil do okének filmového pásu. Více.

Pod blyštivým nánosem revolučních počítačových triků a okázalou hudební, potažmo zvukovou složkou se nachází i jednoduché poselství, o jehož platnosti nelze příliš polemizovat. Evoluce musí zůstat přirozeným procesem, protože záměrná manipulace s přírodou nás dovede jedině ke katastrofě. Je v důsledku větším padouchem oživený predátor z dávných časů, nebo rozmařilý miliardář hrající si na boha? Postava Iana Malcolma několikrát zmiňuje teorii chaosu a film není ničím jiným než demonstrací této teorie v praxi. Arogance a zaslepenost vlastní dokonalostí spustí sled událostí, které spějí k jedinému možnému konci. Trosky a poslední zbytky zábavního parku pohltí příroda, která nad ostrovem opět převezme nadvládu. Hrdinové odlétají helikoptérou a skrze okénka sledují hejno ptáků, jež je doprovází. Přímé pojítko s dinosaury brázdí oblohu a těší se ze své svobody. Jurský park nás už téměř třicet let okouzluje svou krásou a zároveň poukazuje na nespoutanou sílu přírody. I proto neuškodí, když si čas od času toto přelomové dílo kinematografie připomeneme. Více.

Hřebíkem do oka, nožem do hlavy, nožem do pupku, kebule rozmačkaná lisem, kebule přepůlená pilou. Zkrátka běžná noční směna v jednom supermarketu. Chvilku trvá než se figurky definitivně rozmístí na šachovnici smrti a než osazenstvo dostatečně poznáme. Však to znáte - ten paří s tou, tohle je komická figurka, támhle je blbeček, tohle podivín... klasika. Po téhle povinné prezentaci se ale rozjede ta pravá krvavá zábava made in 80'. Zcela jednoznačně nejlepší film Scotta Spiegela a mimo jiné i oblíbený slasher Quentina Tarantina, což myslím jako doporučení bohatě stačí ne?

Neprávem opomíjený horor Garyho Shermana s prvotřídní atmosférou a šokující pointou na konci. V době, kdy za sebou jistý pan M. Night Shyamalan ještě tahal dřevěného kačera, vznikl film, který si rafinovaně pohrává s diváckým očekáváním a nebojí se překvapit nečekaným vyústěním. Atypický horor s nemalou dávkou mystéria. Milovníci Lovecrafta, si přijdou na své.

Dotek Medúzy je více než reprezentativním výtvorem své doby, v níž snímky zabývající se satanismem a katastrofickými scénáři kulminovaly. Ve filmech jako Přichází Satan! (1976) nebo Vymítač ďábla (1973) se mísí důraz kladený na psychologii postav, okultní tématiku a četné vize apokalypsy. Avšak na rozdíl od planých výhrůžek, o něž se rohatý ve zmiňovaných dílech opírá, Morlar (Richard Burton) skutečně koná a rozsévá kolem sebe nefalšovanou zkázu. Nemůžeme jej sice titulovat jako ďábla v pravém slova smyslu, ale jeho činy jsou bezpochyby ďábelské. Jak vlastně titulovat člověka s telekinetickými schopnostmi, který silou myšlenky zboří katedrálu, v jejíž útrobách se nacházejí desítky lidí? Děsivou atmosféru filmu přiživuje neutuchající pocit blížící se zkázy. Tento element drží diváka ve stavu permanentní nervozity a je znepokojivým způsobem poplatný i naší době. Jakoby Morlar stále číhal někde venku a vrhal na nás jednu katastrofu za druhou. Globální virové epidemie, Černobyl, Fukušima, 11. září. Burton vytvořil do sebe staženého a značně nevrlého anti-hrdinu, jehož zlovolná energie neustále vyvěrá i ze záhrobí. Více.

Werner Herzog studuje téma posedlosti s extrémním smyslem pro surrealitu, což v zásadě podporuje myšlenku, že ti, kteří propadnou zuřivé posedlosti, jsou odkázáni existovat ve snovém stavu šílenství. Různé formy posedlosti jsou nedílnou součástí mnoha filmů Herzoga, a je úplně jedno, zda jde o nesmyslné hledání bájného zlatého města nebo spalující touhu dopravit do srdce peruánské džungle operní árie Enrica Carusa. Nečekané události a tvrdé podmínky obklopují Herzogovy postavy a rozdmýchávají jejich vnitřní fanatismus, ale nikdy předtím ani potom už režisér nedokázal vytvořit tak éterickou atmosféru, jakou předvádí jeho první skutečné mistrovské dílo. Aguirre, hněv Boží nám ukazuje přívětivou i drsnou moc přírody, která tímto ambivalentním postojem často trestá naše maniakální ambice, kdy si skrze pomýlenou perspektivu myslíme, že přírodu můžeme kdykoliv pokořit. Více.

Mrazivý thriller Svatý pavouk chytře využívá skutečných událostí k tomu, aby nám předložil sociálně kulturní komentář o poměrech v Íránu. V důsledku film funkčně balancuje mezi dvěmi rovinami. Portrét sériového vraha prostitutek, který své zrůdné činy koná ve jménu „svaté války proti dekadenci“ se prolíná s počínáním ateisticky založené novinářky, jež kromě pátrání po bezohledném monstru musí čelit i archaickým předsudkům ryze mužského světa. Režisér Ali Abbasi se ve svém třetím celovečerním příspěvku záměrně vyhýbá tradičním žánrovým stereotypům. Senzacechtivé tónování některých filmů o sériových vrazích, zde nahrazuje sázka na realismus, podtržená zkoumáním palčivých sociálních témat. Ali Abbasi nabízí nejen mrazivou sondu do života vraha, ale zároveň trefně poukazuje na řadu překážek a výzev, kterým íránské ženy čelí. Výsledný obraz je stejnou měrou uhrančivý, jako znepokojivý.

Snímek Lost Highway je dnes po právu vnímán jako postmodernistická černá perla a ukázka geniálního filmového řemesla. David Lynch na vrcholu svých sil, se vším, co k tomu patří. Pokud tedy někdo prahne po jasně dané pointě na konci tunelu a lineárně odvyprávěném příběhu, bude patrně zklamán. Ovšem těm, kteří zatouží po nevšedním filmovém zážitku, mohu tento výlet do hlubin pomatené a zlomené lidské mysli jen doporučit. Lost Highway je zkrátka snímkem z jiného světa, jemuž pevnou rukou vládne podivínský vizionář. Atmosférický horor, halucinační gangsterka, zasněná koláž bizarních výjevů i výpověď o nenaplněných touhách. Já osobně mám po každé projekci chuť sednout do auta, zapnout Bowieho a vysokou rychlostí se projet půlnoční krajinou. Více.