J.Lajner

Téměř nahý Tony Manero (John Travolta), provádí rituální přípravu před zrcadlem. Na hlavě má načechraný květák, jeho vybavení svírají těsné černé slipy a okolní zdi pokoje zdobí plakáty, ze kterých hledí vážné tváře mužných ikon stříbrného plátna. Opravdové vzory, k nimž Tony vzhlíží. Domov představuje past. Prostředí, kde s Tonym rodiče zacházejí, jako s přerostlým dítětem. Pro otce je Tony pouhým nýmandem, nezodpovědným flákačem, který neumí vydělat pořádné peníze. Tony tím pádem pravidelně utíká tam, kde se cítí svobodně, kde ho lidé ocení potleskem. Taneční parket je ve skutečnosti jeho domovem. Horečka sobotní noci na první pohled působí, jako jeden dlouhý klip kapely Bee Gees, zpestřený souložením a vulgární mluvou, ale pod naleštěným povrchem je skryté oblíbené téma amerických filmů. Tedy touha mladých lidí uniknout před doživotním vězením v podobě rodičovských autorit a nudné práce. Tony hledá sám sebe a také odvahu učinit důležité rozhodnutí. Právě z toho důvodu je do děje zahrnuta přítomnost velkého mostu, symbolu filmu, o kterém Tony všechno ví. Jak je dlouhý, široký a kolik materiálu na jeho stavbu bylo spotřebováno. Most představuje životní možnost, Tonyho skrytou touhu utéct a nechat Brooklyn daleko za sebou. Pár motivů vyšumí do ztracena a některé situace zavání nechtěnou trapností, ale i tak si myslím, že má Horečka sobotní noci silnou výpovědní hodnotu o době, ve které vznikla.

Nápad samotný, byl už ze své podstaty skvostně debilní. Pořád tu však existovala šance, že vznikne jednoduchá, krvavá vzpruha pátečního večera nebo něco, co ocení teenageři při odpalování brka. Krev a med ale selhává i v této rovině, neboť film je to ke všemu nanejvýš nudný. A jakmile se jako fanoušek hororu nudím, pak danému dílu nepomůže ani svěcená voda.

I má vrozená slabost pro horory s vlkodlačí tématikou má své limity, byť musím bez mučení přiznat, že v dětství mi Temný úplněk přišel docela fajn. Nostalgie holt bývá zrádná. Dnes je samozřejmě těžké přinést originalitu nebo alespoň závan svěžesti, do skrz na skrz prozkoumané mytologie okolo lykantropie, což je nutné připustit. Vzorec základní premisy je prakticky vždy stejný a formální rozdíl spočívá maximálně v uchopení okolního prostředí, kdy městskou zástavbu moderní civilizace, vystřídají středověké hradby. Přesto se najdou výjimky, které třeba více sázejí na psychologii hlavního antihrdiny. Tedy něco, co nám předložil kupříkladu snímek Vlk (1994). Příspěvek notorického béčkaře Erica Reda však bohužel nepřináší zhola nic zajímavého a nejhorší je, že za moc nestojí ani jeho technická stránka. Nad strohou narativní strukturou bych klidně mávl rukou, ale úsměv, jež vyvolává vzhled monstra a opravdu hloupé chování postav, zkrátka ignorovat nelze. Dvě hvězdy. Jednu za krásnou přírodu a druhou pro psa Thora, který paradoxně předvádí nejlepší herecký výkon ve filmu.

Pokořen během své první plavby, odpočívá na dně vodního vězení, jako zrezivělá socha svobody. Dlouhá léta netečnosti zanechala na Titanicu nánosy bahna a nemilosrdná koroze se zažrala hluboko do jeho kovových kostí. Kamera kolem něj krouží, zkoumá ho opatrně zdálky, ale nakonec odhodí ostych stranou a pronikne do jeho útrob, kde bloudí mezi dveřmi a ukazuje nám kajuty milionářů, které již dávno zdědili korýši. Tyto působivé záběry doslova rozeznívají pomyslný hlas potopené lodi, která z tenat svého hlubokého hrobu křičí o pozornost, aby mohl být konečně odvyprávěn její velký příběh. Kamera létá od přídě k zádi, mapuje délku atakující téměř devět set stop a jistý hlas nám později sděluje, že jde o „nepotopitelnou" loď, což je velmi pomíjivý argument, na který nám dá v pozdějších minutách filmu obrovský ledovec svou vlastní odpověď. Se stopáží dotýkající se magické hranice dvou set minut, nám James Cameron předestírá příběh o tragické cestě natočené za desítky milionů amerických dolarů. Cestě, jejíž základ ctí tradice starých hollywoodských velkoprodukcí typu Ben Hur (1959), Spartakus (1960) či Kleopatra (1963). Titanic je zkrátka ukázkou geniálních vypravěčsko/technických schopností Jamese Camerona. Filmové příběhy jaké předkládá Titanic asi není těžké natočit, ale je prakticky nemožné udělat to dobře. Více.

Československá klasika a rovněž vrchol tuzemské televizní tvorby. Revoluční vyšetřovací postupy, legendární zločinci a komplexní historie kriminalistiky, demonstrovaná na konkrétních případech. Od počátků daktyloskopie či balistiky až po rozlišování krevních skupin. Plejáda výborných herců, svižný spád a legendární hudební doprovod Karla Svobody. Co epizoda, to jeden konkrétní případ. PS: Díl s názvem "Krev", považuji za jeden z vrcholů seriálu. Mohlo mi být tak jedenáct let, když jsem tuto konkrétní část poprvé viděl a její temná, takřka hororová nálada, mi na dobrém spánku rozhodně nepřidala :-)

Pouhá fantasmagorie? Bizarní alegorie na Červenou Karkulku pro dospělé? Nebo bláznivá imaginace dětské noční můry? Možná vše dohromady. Ve výsledku je to asi stejně jedno. Faktem zůstává, že se mi tento hravý film postaral o jeden z nejintenzivnější hororových zážitků mého dětství. Popravdě, velice dobře se na něj kouká i dnes. Doslova hmatatelná atmosféra, geniální kulisy a dekorace. Stačí zkrátka popustit uzdu fantazii a nechat se unášet vizionářstvím pana režiséra. Neil Jordan umí.

Provokativní satira nebo morálně závadný film? Nebýt mediálně zprofanovaného případu O. J. Simpsona, možná by Takoví normální zabijáci od Olivera Stonea vypadaly jen jako ujetá noční můra, odehrávající se v mysli šílence. Kdoví, možná Stone poukazoval na to, kam lidstvo nezadržitelně směřuje, ale díky Simpsonovi jde především o hořkou obžalobu toho, kde jsme se nacházeli nejen v první polovině devadesátých let, ale nacházíme se tam vlastně dodnes. Již dávno se z nás stala globální společnost, kterou daleko více zajímá zločin, vraždy a mediální skandály, než cokoliv jiného včetně politiky, umění a sportu. Kdepak. To zločin je dnes naším ustáleným celosvětovým sportem a Stone tohle dokázal předpovědět již v roce 1994. Stone nejedná a nikdy nejednal v rukavičkách. Moc dobře ví, že k získání pozornosti je potřeba diváky praštit palicí po hlavě. Pro dosažení účinku je schopen udělat cokoliv, bez ohledu na svou pověst. Uvědomuje si, že „vraždící celebrity“ typu Teda Bundyho dosáhly v Americe naprosto bizarního postavení a není téměř možné tuhle skutečnost satirizovat. Přesto jde na dřeň a odhodlaně tne do živého. Oliver Stone svou drzou satirou vstoupil na horkou půdu, protože jeho film není o násilí, ale o tom, jak lidé na násilí reagují, a to je na něm skutečně šokující. Více.

Polský režisér Andrzej Zulawski a jeho audiovizuální noční můra, jež nám předkládá znepokojivé svědectví o erozi dysfunkčního vztahu. Anna (Isabelle Adjani) chce opustit svého manžela Marka (Sam Neil). Tento základní příběhový motiv spustí nezadržitelný sled událostí, které jako zvolna klesající spirála, míří do tenat nespoutaného šílenství. Počáteční bolest a úzkost provázející traumatický rozvod, je pouhou nevinnou předehrou k neuvěřitelnému množství fyzické a emocionální brutality, která přijde záhy. Hypnotické obrazy kameramana Bruna Nuyttena, postupně přecházejí do podoby děsivých výjevů, odrážejících hnilobný rozklad manželského svazku. Jakoby do závěrečné třetiny filmu pronikl skrze časoprostorovou trhlinu sám David Cronenberg. Zkrátka nic pro slabší povahy. Závěrem se ještě sluší napsat, že herecká kreace Isabelle Adjani patří mezi nejpohnutější momenty moderní kinematografie.

Zachraňte vojína Ryana je jednoznačně protiválečný film. Vypovídá o nesmyslnosti válčení i nespravedlnosti posílání tolika mladých nezkušených vojáků do víru čistého teroru, který bojiště představuje. Steven Spielberg tohle všechno nejen bez příkras ukazuje, ale dává to divákovi doslova pocítit. Díky intenzivním akčním sekvencím a nekompromisnímu přístupu má člověk skutečně pocit, jako by tam byl, což je snad ten nejúčinnější způsob protiválečné propagandy. Některá témata se zlehka otírají o hlubší ideologie i divácky neoblíbenou politiku, avšak tím, že Spielberg umístil své publikum doprostřed válečné vřavy, dokázal setřít hranici mezi fikcí a realitou. V takovém uchopení je prakticky nemožné uniknout skutečnému smyslu tohoto jedinečného filmu. Více.

Dva náklaďáky, těkavý náklad, divoká džungle a čtyři antihrdinové, kteří kromě svých životů nemají co ztratit. Můžeme se přehrabovat v různých tématech, opakovaně se zabývat sebedestruktivním přístupem režiséra Williama Friedkina nebo poukázat na skutečnost, že problematická produkce filmu je obecně známější než film samotný. Především bychom ale neměli přehlédnout niterný, téměř meditativní zážitek, který Mzda strachu nabízí. Film neustále stupňuje napětí a zdánlivě ohýbá realitu. Skoro jako kdyby do děje vstoupil jakýsi nadpřirozený element. Finální scény, v nichž značně poničený náklaďák projíždí večerní pouští, připomínají výjev z halucinogenní noční můry. Cesta se ztrácí v šeru, poslední člen posádky pohřbívá svého smrtelně zraněného kolegu a nebe poseté hvězdami má fialový odstín. Motor kovového „Čaroděje“ vypoví službu. Potem a olejem zbrocený řidič prochází krajinou, která je nasáklá černým zlatem. Před ním se k noční obloze tyčí obrovitý ohnivý jazyk zapáleného vrtu a on padá na kolena. Totálně vyčerpaný, s poslední bedýnkou dynamitu v náručí. Stejně vyčerpaně se cítí i divák na konci projekce. Jakmile si kouzlo Mzdy strachu jednou zotročí vaše smysly, není už cesty zpět. Dnes je film Mzda strachu vnímán jako jeden z vrcholů režisérovy tvorby. Jde o trvale zakonzervovaný důkaz mapující tehdejší poměry v Hollywoodu, kdy bylo možné natočit drahý film s nebývalou úrovní realismu. Žádná jiná éra už nikdy tak vehementně nepodporovala napůl šílené režiséry posedlé dokonalostí. Mzda strachu získala s přibývajícími léty poněkud ironickou nálepku jednoho z nejlepších filmů, které jste pravděpodobně nikdy neviděli. Zaslouženě - bohužel. Více.