Chudáčci

Jorgos Lanthimos greatest hits (colored and expressively remixed). V jádru je to dvojka Špičáku s půdorysem emancipačního dramatu. Máme tu podobnou konstelaci - otec-stvořitel, který se ženu-dítě pokouší uchránit před nástrahami světa a vychovat z ní čistou bytost, což z něj dělá boha i tyrana. Máme tu hrdinku, která se podivně hýbe, čímž reflektuje pokřivenost světa a snahu se osvobodit od konvencí, které na ní uvalují druzí. Ale tam, kde Špičák končil, Chudáčci začínají. Bella a její iniciační cesta světem připomíná sexuální a společenský bildungsroman s několika zastávkami na pouti za zjištěním, že její tělo patří jen a jen jí. To je poznání, ke kterému hrdinové a hrdinky předchozích Lanthimosových filmů jen bolestivě a těžko hledali cestu a končilo to obvykle trapným neporozuměním. Neobratná zpoura proti konvencím, arbitrárnost společenských rituálů, ego mužů, které se snaží přetvořit ženy k obrazu svému - v Chudáčcích se těmhle Lanthimosovým trademarkům dostává víc stravitelnosti tím, že je film zvnějšnil a ještě více zkarikoval. Neobětoval přitom určitou porci nepříjemnosti a schopnosti dostat diváka na kraj sedačky. Bellu a její eskapády bych zařadil místo sexuální výchovy do škol. Vše podstatné tam je. Bohužel toho vnitřního Zemana / Jeuneta věřím Jorgosovi tak napůl. Vždy pro mě byl brutalistou a kameraman Robbie Ryan realistou. Ty jejich pastelové omalovánky mi přijdou na hraně kýčovitého papundeklu - "zaujmout originalitou" se tu nebezpečně překrývá s "pitvořit se v každém detailu". Lanthimosova originalita přitom vždy spočívala ve vytvoření pitoreskní výchozí situace, pokřiveném realismu a v práci s herci jako oživlými loutkami, ne v nějakém okázale excentrické zevnějšku. Herci jsou samozřejmě skvostní, vypíchl bych nádherné cameo Hanny Schygully v roli staré ženy, která se nebojí mluvit o svojí sexualitě. Chudáčky můžeme vykládat různě a nejspíš každý výklad bude mít svou vágní pravdu. Já si je pro sebe interpretuju jako metaforu Lanthimosovy tvorby, která začínala pokřivenými a manipulativními experimenty s lidským matrošem v ošklivé laboratoři a dospěla ke srozumitelné a mainstreamové katarzi v barevných kulisách. Srdcem i duší budu vždycky blíž té jeho starší zjizvené dystopické freakshow o lidech vláčených konvencemi než patologické pohádce o chudáčcích, kteří se stali pány vlastního těla a osudu. (01.02.2024)

Yorgos Lanthimos je svůj a bylo by asi zajímavé vidět, co se mu děje v hlavě. Chudáčci můžou působit jako jeho nejpřístupnější film, ale stále je to čistokrevný art a ne mainstream. Hlavním bodem je zde téma sexuality, které je prezentováno do příběhu někde na rozmezí Střihorukého Edwarda a Frankensteina. Film je odvážný a milovníci Emmy Stone (která zde popravdě není moc atraktivní) si přijdou na své a užijí si hromady sexu i nahoty. Pořád jsou ale Chudáčci od tvůrce Humra a to je důležité si uvědomit, protože vydržet toto audiovizuálně náročné, nepřístupné a dvě a půl hodiny dlouhé dílo, není jednoduché ale zároveň si divák odnese neobvyklý a neopakovatelný zážitek. (11.04.2024)

Film za filmem postupuje Lanthimos směrem k mainstreamu, činí tak ale naštěstí jen velmi pomalými a obezřetnými krůčky. Chudáčci jsou jeho rozhodně nejpřístupnější a nejdiváčtější film, i když tomu první čtvrthodina nenasvědčuje. Po bizarním úvodu se však rozjede poměrně čitelný a předvídatelný coming of age příběh, který pracuje s tématem ženské emancipace v převážně mužském světě bezesporu svěžím, zábavným a vrcholně filmařským způsobem.  Emma Stone jako muži obletovaná, zneužívaná i sexualizovaná Bella zde předvádí výkon na hranici fyzických možností a v superlativech lze hovořit i o kameře Robbieho Ryana, často využívající rybího oka k významotvorné deformaci obrazu. Dospívání Belly a její procházení životními obdobími se nevyhne občasnému přešlapování na místě, závěrečnému aktu trochu spadne tempo a zmíněná přístupnost se odráží i na doslovnosti, s níž jsou chytré myšlenky podány. To jsou však jen relativně drobné problémy u skvělého a černohumorně zábavného snímku, jemuž se velmi působivě daří vybalancovat lákavé atrakce s artovými přesahy. (19.01.2024)

Barbie pre intelektuálov. Viac je myslím aj zbytočné písať, nič výstižnejšie ma už totiž nenapadne. Každopádne v Poor Things je toho toľko, až to môže aj premýšľavého diváka časom frustrovať a pozerať film s tým, že pre plné pochopenie to budem musieť vidieť ešte raz, nemusí byť vždy príjemný. Lanthimos je najlepší v momentoch, kedy rozpráva obrazom a herci výrazom tváre či pohybmi, naopak občasná doslovnosť artovosti neortodoxného diela skôr škodí. Vizuál je viac secesný než že by som v ňom videl Zemana a subjektívne mi pripadala pasáž v Paríži oproti iným kapitolám trochu natiahnutá a film tu mierne stráca tempo. V závere však dokáže scenár prekvapiť. (22.02.2024)

Ťažká halucinácia. Vizuálom je to asi jak keby Caraxova Annette stretla Karla Zemana. Neustále kombinovanie humoru so sexom, a filozofovanie, pri ktorom si nie som istý, či od nás Lanthimos chce, aby sme nad tým rozmýšlali, smiali sa na tom, alebo sa smeje on na nás. Trochu mi nesadlo zvážnenie v prechode do parížskej časti a herci podľa mňa nie sú na oscara. Ale bavil som sa veľmi. Prvý raz som sa u Lanthimosa bavil. Dajte tomu všetky ceny. (26.01.2024)