Kristus se zastavil v Eboli

Film, na nějž jsem čekal asi deset let. Mírné zklamání z málo vrstvité zápletky je téměř plně vyváženo Eduardem Cupákem, jehož medový projev rozzvučí i staré silné zdi rozpadající se vesnice. Obsazení dabingu je ostatně skvostné, i takové eso jako Rudolf Hrušinský tu má jen epizodní roli. Děj je zbytečně prostý a je škoda, že se vesničanům nedostaneme víc pod kůži. Souboj se starostou mohl být tvrdší, od postavy Leviho jsem čekal méně konformity a tím více problémů. Podobně situované jsou snímky Chléb, láska... a vzdáleně (souboj komunistů) i série o Donu Camillovi. Hudební doprovod a atmosféra filmu jsou od prvních vteřin jedinečné, tohle fakt asi uměli jen Italové. Začátek filmu jasně převažuje nad závěrem. (02.09.2018)

Zajímavý, byť neskutečně dlouhý (těch minut je přes tři sta, nikoliv sto padesát, jak se zde uvádí) snímek ze zapomenuté výspy jižní Itálie, kde se až nechce věřit, že by lidé mohli žít. Nádherné obrazové kompozice, z nichž některé jsou samy o sobě obrazy, originální herecké výkony, zajímavý děj posazený do období raného fašismu v Itálii, o kterém jsem toho moc něvěděl, postavy čpící člověčinou. Malinko mne zklamal až závěr, jinak, kromě délky nic (07.07.2012)

Tak tohle mě naprosto dostalo. Je to takové italské slow cinema s tím faktem, že v Itálii čisté slow cinema už z podstaty věci nikdy vzniknout nemůže, ale zíral jsem, jak se z toho nakonec vyklubal až překvapivě komplexní obraz italské vesnice poloviny 30.let, ve kterém chybí jen to, co mě nenapadá. Dost by mě zajímala "oficiální" čtyřhodinová verze, jestli by vše rozpracovala ještě detailněji nebo v sobě naopak měla něco navíc, ale i tak ta dvě a půl hodiny dlouhá skvěle funguje. Zdánlivě je to film naprosto o ničem s banálním dějem, ale je to založené na vnímání point mezi řádky, drobných nuancí a na důležitost vyprávění obrazem, který je pro pochopení celku důležitý jako veškeré dialogy. Nemá to v sobě žádné těžko dešifrovatelné myšlenky, je to hlavně obraz doby a vesnice v ní, ale nabízí toho tolik, že jsem dokázal vnímat a procítit naprosto vše, co zažíval Carlo Levi. A schopnost procítit to je asi ze všeho nejdůležitější, protože v tom je skryté kouzlo tohohle výjimečného díla, které jde podprahově do hloubky a jako jedno z mála italských politických děl neagituje. Je sice jasné, na čí straně tvůrci stojí (a za mě je to ta správnější, když už bych musel vybírat...), ale vše jen pozorují, nic do toho nevtalčují a prostě jen vykreslují realitu. Jakoby jen zapnuli někde na vesnici kameru a prostě natáčeli. Tak důmyslné to sice není, to by bylo naprosto nedivácké a složité na realizaci, ale snad se chápeme. Mám hodně rád tenhle pomalý poetický styl plný hlubokých detailů, ale mám ho o to radši, když mě dokáže nadchnout i neskutečně pohlcující atmosférou, kterou bych nejvíc přirovnal k Tannerově filmu V bílém městě. Prostě (do jisté míry) osamocené žití v jednom městě, které, stejně jako hlavní postava, jen pozorujeme - akorát interagovat s ním může jen hlavní postava. Krásně se mi to trefilo do vkusu a když už jsem si říkal, že závěru chybí něco silnějšího, po čem bych si řekl "wow", tak to sice úplně nepřišlo, ale poslední scéna mě dojala podobně jako kdysi Každý hledá své místo na slunci a stejně jako u tohohle u nás neznámého argentinského filmu nevím přesně, proč. Prostě se mi to nějak vrylo pod kůži a procítil jsem to víc, než jsem si celou dobu myslel. Takže ten plný počet rád dám. Slabých 5* (22.11.2023)

Kristus se zastavil v Eboli, do Craca už nedošel (dnes by to měl jen 2 hodiny autem, přímo na východ). Craco, od roku 1963 město duchů, zalidnil Francesco Rosi pro svou stejnojmennou adaptaci románu Carla Leviho (hlavní roli - ve filmu též Carla Leviho hraje kongeniálně Gian Maria Volonté) sedláky a řemeslníky, dětmi a ženskými, sporadicky fašisty a mastičkáři. A tak cestu z Eboli do Craca musí vykonat sám hrdina filmu/ autor románu. Přesazen z běžné reality (o které víme velice málo) přímo do snu (o kterém to celé je). Svou upřímnou, nezáludnou, otevřenou a nápomocnou povahou si získá nedůvěřivé a pověrčivé vesničany (byť Caro bylo kdysi velké město). Sám přitom mnohé poznává, mnohé si uvědomuje, a jeho již dříve vyhraněný charakter se ještě zpevňuje. Levi/Rosi vytvořili svůj bildungsroman/bildungsfilm s italským půvabem a nefalšovanou grácií. Pozn.: V Cracu se natáčely i jiné filmy. Dočetl jsem se, že i jeden díl Jamese Bonda. (11.11.2015)

Snímek vyniká natolik silnou, často až magickou atmosférou, až jsem párkrát nabyl dojem sledování filmu, v němž se pomalu vyprávěný a rozehraný obsah putování a procitání v neznámém prostředí mohl klidně stávat pro diváka až nepodstatným a stačilo nechat se vést oným kouzlem okamžiku a vnímáním tajuplné osudovosti, podtržené ústředním hudebním motivem. Tenhle pocit se mi ukázal zčásti jako pozitivní, protože atmosféra, jakou Francesco Rosi na vrcholu tvůrčích sil dokázal vytvořit, mě opět často uhranovala. Na druhou stranu od Rosiho mě mnohem víc nadchly předchozí Ctihodné mrtvoly (1976) a následující Tři bratři (1981). První je napínavý krimi thriller, druhé emotivní rodinné drama a oba filmy s hodně podobným stylem i atmosférou trvají cca 2 hodiny. Před chvilkou dosledovaný Rosiho film Kristus se zastavil v Eboli nejenže nabízel pro mě vcelku méně podnětný a atraktivní obsah, ale hlavně v plné režisérské verzi trval přes 3 a půl hodiny! A žel, ač Rosi onu atmosféru na hraně meditativního rozjímání vážně umí, samotná atmosféra spolu s kamerou a dobovým prostředím mě časem během tak vražedné stopáže (zvláště v poslední třetině) přestávala uspokojovat. Ne, žeby nedošlo i během minimálního děje kolem pobytu v italské vesnici, včetně malířových návštěv úřadů, k jistému konfliktu, ale pokud se tak stalo, buď mi zpracované téma připadalo příliš intelektuální nebo v opačném případě (např. k závěru více probíraný fašismus v Itálii) podané s podobně akademicky chladním odstupem na to, abych z filmu pocítil osobní zásah. [65%] (09.02.2024)