Osud člověka

V roku 1957 napísal významný ruský spisovateľ Michail Alexandrovič Šolochov novelu "Osud človeka". Je to sonda do duše jednoduchého muža, ktorému do života kruto zasiahla druhá svetová vojna. Hlavný hrdina Andrej Sokolov na vlastnej koži zažil vojnové peklo a hrôzy nemeckých zajateckých táborov. Len vďaka odvahe, húževnatosti a cti sa mu podarilo prežiť. Už v roku 1959 bolo toto literárne dielo sfilmované. Postaral sa o to ruský herec a režisér Sergej Bondarčuk. Hoci to bol jeho režisérsky debut, natočil veľmi kvalitný snímok. Sám tiež bravúrnym spôsobom stvárnil aj hlavnú postavu. **** (10.05.2014)

Osud človeka je vynikajúce dielo ruskej literatúry, no mám pocit, že režisér a predstaviteľ hlavnej postavy Bondarčuk ho pojal ešte lepšie. Nemám rád čiernobiele filmy, ale po tomto som siahol s radosťou. Hrôzy vojny sú tu zobrazené tak verne, ľudsky, divák má pocit autenticity a blízkosti, čo u mnohých dokumentov môže chýbať, pretože sú ladene historicky a vzdialene. Tu sa toto nestane, človek je do deja vtiahnutý. Hoci pôvodný autor Šolochov dielo ladil i oslavne, Bondarčuk stavia Osud človeka do formy hlavne protivojnového filmu s prvotriednym scenárom. (16.05.2017)

Ambiciózní debutant Bondarčuk moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout. A především zvládnul využít své doby k získání prostředků, aniž by ale jako tolik jiných ruských filmařů ztratil tvář. Překvapivě málo propagandistický a stejně překvapivě kvalitní Osud člověka ukazuje, že mu na rozdíl od třeba Ejzenštejna nebylo jedno, o čem točí - nejde tu jen o filmové řemeslo pro sebe sama, ale opravdu dějem kvalitní film. 4 a 1/2 (18.03.2013)

Není nad to, když si válečný film o svých hrdinech natočí sám stát, kterého se to týká. Žádná země ve válce nevytrpěla tolik, jako Sovětský svaz. Jakási pocta ruskému vojáku a člověku je tak na místě. Leč bohužel 90% sovětské filmové produkce, je zatížena politickou propagandou. Před tím není úniku. I zde se tomu sic v omezené míře nevyhneme. Přeci růžová pohádka šťastné soudružské společnosti měla být štěstím všech národů Evropy a světa. Tak říkala internacionála, tak říkala strana. Kultura filmová nebyla na této mašinérii nezávislá. V tomto kontextu natočil S. Bondarčuk ještě solidní nezaujaté dílo. Ruský pohled na válku a na svět je vždy svérázný. Velmi vtipná byla scéna, kdy se otec rodiny v silně podnapilém stavu vrací z pitky, sotva se drží na nohou a volá „Ženo, jsem doma.“ Žena s dítětem v náručí a s úsměvem na tváři říká „Podívej, taťka je doma.“ To je opravdu jiná kultura. :-) Další výstižná scéna, která asi dobře vystihuje ruskou mentalitu, je scéna s chlastáním na koberečku v koncentráku. Není nad to se vyhnout popravě přes flašku a obdivné pohledy esesáků nad exováním panáků ruským bohatýrem. Výslužka jako odměna samozřejmě nesmí chybět. Trochu účelově zkreslený scénář. Nepravděpodobná situace, která je však svým odlehčením vtipná. Samotné zakončení filmu dojme téměř každého. Jakoby návrat k lidským hodnotám představoval naději nových začátků. Úmysl autorů hrát na emoce je zde jasně cítit. Bondarčuk natočil film, který oslavuje jednoho obyčejného ruského člověka, jeho radosti i strasti v dobách pěkných i zlých. Je to oslava a pocta padlým ve válce, civilistům i vojákům. Děj je tomuto faktu zcela podřízen. Forma a záměr tak vítězí nad obsahem. Režisér k tomu přistoupil zcela bez okolků. Dočkali jsme se tak pohledu na válku sice zkresleného, ale i tak o mnohém vypovídajícího. 72% (03.10.2011)

Sergej Bondarčuk byl génius jak herecky, tak především režijně. Jeho debut Osud člověka podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova (Nobelova cena) patří k celé vlně několika ruských filmů, které se na přelomu 50. a 60. let něajkým způsobem v rámci mezí vymezovaly vůči tehdejší sovětské propagandě a vyhrávaly za to ceny na západních festivalech. Celá scéna dialogu v autě mezi Bondarčukem a představitelem malého Váňušky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v ruské filmové historii natočeno. Osud člověka je film, který by měl patřit k základním znalostem každého filmového fanouška. Velmi sugestivní snímek ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztratil nic ze svého kouzla. Skvělá režie (ať už scéna skupin lidí před vysokou pecí nebo pasáž, kde se Sokolov ve snu hovoří se svou rodinou), naprosto brilantní kamera a závěr, u kterého vás mrazí a zároveň máte slzy v očích. "Ja tvoj otěc." (12.06.2010)