Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye

Tak fantasy samozřejmě ne (proboha, kdo zařazuje filmy do žánrů!), gotický horror ano. A navíc vychází z německé expresionistické vlny. Šerosvitná kamera, světlo a stín. Ostře řezané obrysy v místnostech a černé stíny, naopak jemné, rozostřené záběry krajiny s přídechem impresionismu, s mlhou líně se valící postéblech trávy, plazící se mezi kmeny stromů, se sluncem, které statečně prosvěcuje rychle plynoucí oblaka. Snové scény se prolínají se skutečností, i když chvílemi natolik splývají, že se hranice mezi nimi ztrácejí. Výborná hudba, herci více mlčí a využívají gest s mimikou (odkaz na němý film, nebo se režisér nemohl rozhodnout, jak snímek pojme?) a vše je jakoby z jiného světa. Stínohry připomenou klasický snímek Nosferatu. Některé scény jsou tak mistrně nasvícené, že vzbuzují jisté mrazení i dnes. Film není pro současného diváka příliš strašidelný, ale do určité míry znepokojující ano. (02.11.2013)

Toto mě zcela minulo. Ten film je vyloženě divný, zmatečný, a především - ó ano - zoufale nudný. Přísahám bohu, že už bezprostředně po dokoukání nemám ponětí, o čem to vlastně celé bylo. A nevycházím z údivu nad tím, že se to hlásí k Le Fanově Carmille - proboha, nejenže to s ní nemá nic společného, tenhle film je v podstatě zcela prost jakýchkoli upířích motivů, pokud k nim tedy nechcete počítat jakousi obskurní bichli ("Die seltsame Geschichte der Vampyre"), kterou hlavní postava v několika nekonečných záběrech čte. Posledních 15 minut je řekněme obstojných, ale za sebe nemám problém prohlásit, že mi je tenhle film - třeba už jen tím směšným herectvím - vysloveně protivný. (23.03.2013)

Na rok 1932 je Upír velmi zdařilý hororový snímek. Ač je obsazený neherci a existuje bez nějakého extra spletitého děje, působí velmi stylizovaně a pochmurné obrazy založené na hře stínů a čtení mytologie napomáhají tomuto snímku budovat pěknou atmosféru. Upíří snímky v oblibě moc nemám, ale zde jsem byl opravdu příjemně překvapen, na třicátá léta opravdu moc povedené. (20.10.2011)

Dreyerovým přiznaným záměrem bylo natočit film, jaký do té doby nevzniknul. Řekl bych, že uspěl. Bylo by příliš snadné a nepříliš přesné označit Upíra za horor. Preferuji neurčitější klasifikaci „znepokojivý film“. Podobně jako jsou znepokojivé v realitě jen lehce ukotvené filmy Luise Buňuela nebo Davida Lynche. Prvotní údiv se s dalšími zhlédnutími mění v obdiv nad formální promyšleností, s jakou je zneklidňujícího efektu dosahováno (a která mohla být důvodem, proč si film oblíbil Alfred Hitchcock). Záběry na sebe vždy logicky nenavazují, střihy jsou více podřízené atmosféře než logice vyprávění, nesouměrné obrazové kompozice a matoucí, avantgardními výtvarnými směry inspirovaná výstavba prostoru nás nutí k neustálému přehodnocování toho, kde jsme se octli a zda jde o realitu, představu nebo zlý sen. S rozmlžováním hranic mezi reálným a snovým souvisí obtížná rozlišitelnost záběrů objektivních a subjektivních. Jedním ze způsobů, s jejichž pomocí Dreyer porušuje konvence klasického vyprávění a obchází očekávání, s nimiž přistupujeme k hororům (děsivou barvou zde třeba není černá, ale šedá a bílá), je osamostatnění kamery. Ta například v jedné scéně vytváří zdání, že se pohybuje v souladu s pohledem hrdiny, aby se vzápětí ukázalo, že hrdina je na opačném konci místnosti, otočený ke kameře zády. Logicky vyvstává zneklidňující otázka, kdo v té chvíli stojí za kamerou? Kdo se dívá? K intenzivně nedobrému pocitu z filmu přispívá také fakt, že se točilo v reálech a zvuky byly nahrávány dodatečně, což Dreyera nutilo vyvolávat děsuplnou náladu předně vizuálními prostředky. I díky tomu stárne Upír mnohem pomaleji než první plně zvukové horory. Vlastně se zdá, že nestárne vůbec. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, dwi, Bebacek, troxor (04.08.2014)

Dreyerův Vampyr není zdaleka tak jednoduchým soustem, spíše hypnotickým stavem, který nechce vyprávět, ale sugerovat sychravé pocity. Vždyť pro celý snímek je typická všeprostupující šeď, zahalující konání postav do imaginativního rámce. Po výrazové stránce je režisér věrný německému expresionismu, a to převážně ve stínohrách, kdy ani nemusíme vidět reálné postavy, abychom vypozorovali režisérovu snahu o vytvoření alternativní podoby lidské existence. Puncu mystičnosti se dostává filmu i rozpolceným ztvárněním. Přestože vznikl již ve zvukové éře, není zcela zvukový. Dialogy jsou pronášeny jen torzovitě, mezititulky zastávají vysvětlovací a hybnou funkci děje. Dreyer tuto torzovitost vnesl i do samotného příběhu. Nepokouší se ptát po příčinách, vskutku zobrazuje jen to, po čem touží. Hrdinům nevštěpuje hlubší psychologii, zato přikládá důležitou roli snům (hlavní hrdina se ocitne ve snu celkem třikrát). Krajina, do které se Allan dostává, působí mdle, bez života; jakékoliv kladné esence jsou vysáty upírovou přítomností. Není se pak co divit, že hrdina – distinguovaného vzezření se slušivým oblekem – je zpočátku bázlivý (spíše pozorující), přesto toužící pomoci. Nehodlá se smířit s bezútěšností, jenž cloumá z osudy místních. Rafinovaný Dreyerův přístup se projeví i na konci, kdy opět nechává věci a konání postav volně plynout bez vysvětlení. Je s podivem, že tento film se dočkal docenění až o mnoho let později, tehdejší kritika ho zcela zavrhla. (18.05.2004)