Kdo to tam zpívá

Symbolická, satirická, veseloherní a trpká upomínka na příchod války do srbského kraje (6. dubna 1941) je scénáristou, populárním dramatikem Dušanem Kovačevićem, a debutujícím režisérem Slobodanem Šijanem vybudována na půdorysu epizodického road-movie a tragikomedie charakterů. Průvodčí Krstić, jeho poblázněný syn řídící vůz, veterán z války, zpěvák šlágrů, zapisovatel lidových vyprávění, nepříjemně chrchlající nemocný muž, lovec, novomanželé nebo bratrská dvojice zpívajících cikánů se postupně setkávají v rozhrkaném autobuse cestou do Bělehradu a překonávají jednu groteskní a nečekanou překážku za druhou, stejně jako vypjaté konflikty, vzájemné spory a sílící nárůst nesnášenlivosti a agrese. Ve svižném tempu a zcizován dynamickým rytmem cikánské písně spěje snímek metaforicky k zobrazení nesjednocené a nesmířené společnosti, jež si tváří v tvář válečné krizi nese do boje především skepsi, nespokojenost, neštěstí a osudovou tragiku. (03.01.2013)

"5. apríl 1941. Niekde v Srbsku..." Tragikomická ne-vojna v 26 obrazoch. Geniálne jednoduchá balkánska jednohubka tak trochu v štýle Kusturicových filmov, ktorá si pohráva s jemnou spoločenskou a politickou satirou prostredníctvom skupinky pitoreskných charakterov na ceste autobusom cestovnej agentúry Krstič, otec a syn do Belehradu. Pestrá mozaika zábavných postáv sľubuje záplavu humorných situácií a parádnych vtipov, ale citeľná prítomnosť vojny či choroby brnkajú aj na dramatickejšiu strunu. Dalo by sa povedať, že je oproti Kusturicovej tvorbe Ko to tamo peva umiernenejším počinom, ktorý nielen paroduje, ale aj ostro kritizuje spoločenské vrstvy a vzťahy medzi postavami, predsudky, ignoranciu, zlozvyky či negatívne ľudské vlastnosti (v hlave mi utkvela najmä scéna skupinového pozorovania milencov v tráve, ktorú po vyzradení otočí "fúzatý ujo" na milencov so slovami: "Že sa nehanbíte!"). Záver to celé korunuje a poukazuje na hlúposť, egoizmus a realitu vojny, ktorú si mnohí neuvedomujú. Zatiaľ najlepší juhoslávsky film, aký som videl. 90% (11.05.2014)

Vcelku výjimečná road movie, která nelétá s hlavou v oblacích osobních svobod a nadějí, nezabředá do nihilistických filozofií  ani patetického poetismu, ale je písní docela obyčejnýho, místy i trošku posranýho, života, jemuž cesta rozhrkaným autobusem nemůže dodat žádnou další sloku, spíš naopak.  Konečně Balkán, který mi sedl,  veselá balada o malých lidech s malými osudy, laskavá, ale i krutá  a hořká. A je mi jedno, že to bude znít jako klišé, ale chce se mi říct i pravdivá. Samo, že za pět. (17.02.2023)

Jakmile cikáni dohráli svoji poslední písničku a skončily titulky, úplně jsem se zamiloval do jugoslávské kinematografie. Moje první seznámení s kinematografií této země tedy dopadlo skvěle. Naprosto jsem žasnul jak může příběh, který se odehrává pouze v autobuse, být tak strašně zajímavý. Je to především naprosto geniálnímy typy charakterů. Žádné umělé postavy, ale dokonalé úkazky typů běžných lidí. Připomínalo mi to i Menzelovskou poetiku filmů jako třeba vesnička. Miluju typickou poetickou českou kinematografii a jelikož ta jugoslávská je v mnoha věcech hodně podobná je jasné, že miluju i ji. Rozmýšlel jsem se mezi 4 a 5, ale i za ten krásný humor musím dát 5. (26.10.2006)

Roztomilá komedie z prostředí jugoslávského venkova v době těsně před počátkem druhé světové války. Příběh se točí okolo cestujících autobusu do Bělehradu a je vystavěn především na výborně zahraných postavách. Ty představují nejrůznější charakterové typy a stereotypy Jugoslávie své doby a najdeme mezi nimi například dvojici cikánských zpěváků, mladou manželskou dvojici, hrdého otce se synem v armádě, arogantního sběratele lidových pořekadel nebo kněze. Jednotlivé scény poté stojí na kladení postav cestujících do nejrůznějších komických situací a jejich specifických reakcí na ně. Jako intermezza mezi jednotlivými částmi filmu slouží specifický zpěv cikánských zpěváků. (02.01.2008)