Kdo to tam zpívá

Cestovný film na balkánsky spôsob plný bláznivostí. Viete pozerať na film, ktorý je farebne dosť monotónny, je z vidieckeho prostredia a je to len brodenie sa poliami a lúkami plnými bahna za vojny, kde sa vojna prejaví až na konci, nie je zrovna pre mňa. Smútok otca za synom, záverečná tragédia aj napriek upozorneniam a vložky v podobe cigánskej muziky boli pre mňa najvýraznejšie momenty filmu. Ak mal tento film zobrazovať 40. roky 20. storočia, tak mu to vyšlo, lebo som mal pocit, že to bolo natočené omnoho skôr ako v roku 1980. Niektoré tragikomédie z Balkánu sa mi páčia, iné nie. Veľmi vnútorne hlboké to nebolo a tiež som sa nesmial, skrátka to na mňa pôsobilo ako krátka oddychovka z minulosti. (19.03.2013)

Rok 1941, autobus do Bělehradu a jeho bizarní osazenstvo. Škála nejrůznějších lidských typu ve stísněném prostoru (hojně využívaný trik k odhalení skutečné osobnosti postav – viz. Kalamita Věry Chytilové), neustále vzrůstající nervozita kopíruje zjitřenou válečnou atmosféru, závěrečný výbuch násilí a nesnášenlivosti uvnitř autobusu pouhou projekcí začátku náletů venku. Metoda humorného podání vážného tématu (smích skrz slzy) – velmi typické pro jugoslávský film. Humor blízký ztřeštěnosti Woody Allena („Autobus staví jen ve stanici. Další je 200 m daleko. Musíte tam doběhnout.“) (15.11.2005)

Kdo to tam zpívá režiséra Slobodana Sijana, který proslul zejména v komediálním žánru, nese pověst jednoho z nejlepších jugoslávských filmů a jako k takovému jsem k němu přistupoval. Snímek je založen na oblíbeném schématu omezeného prostoru - v tomto případě autobusu jedoucím do Bělehradu a několika vzájemně se konfrontujících postav, z čehož vznikají ať už psychologické drobnokresby, tak úsměvné či tragikomické snímky. Měl jsem však pocit, že Kdo to tam zpívá si chce ukousnout z každého krajíce kousek - a není tak ve výsledku ani jedním. V zemích bývalé Jugoslávie se ale těší ze statutu kultovnosti, takže problém bude asi spíše v každém jednom divákovi. (19.01.2013)

Roztomilá komedie z prostředí jugoslávského venkova v době těsně před počátkem druhé světové války. Příběh se točí okolo cestujících autobusu do Bělehradu a je vystavěn především na výborně zahraných postavách. Ty představují nejrůznější charakterové typy a stereotypy Jugoslávie své doby a najdeme mezi nimi například dvojici cikánských zpěváků, mladou manželskou dvojici, hrdého otce se synem v armádě, arogantního sběratele lidových pořekadel nebo kněze. Jednotlivé scény poté stojí na kladení postav cestujících do nejrůznějších komických situací a jejich specifických reakcí na ně. Jako intermezza mezi jednotlivými částmi filmu slouží specifický zpěv cikánských zpěváků. (02.01.2008)

Kedysi dávno to prebehlo ešte československou televíziou, ale vtedy som to veľmi nezachytil. Veľmi podarený film s neveľmi dlhý, má zaujímavé a vtipné postavy, z ktorých každá dostáva slušný priestor a po pol hodine je s nimi divák ako na jednej lodi, tu konkrétne autobuse. Starý autobus, alebo presnejšie povedané pojazdná kopa šrotu, vezie niekoľkých cestujúcich do Belehradu. Sledujeme len ich cestu a všetko, čo na nej zažijú, takže z tohto pohľadu ide o čistokrvnú roadmovie. Humor mi sedel, zopár krát som sa dobre zasmial. Občas film preruší pekná melódia a srbský spev v podaní cigánskej dvojice, ktorá je tiež súčasťou posádky. Vo filme hraje mnoho známych srbských hercov, ktorých ste určite videli v iných srbských filmoch. 80%. (16.06.2015)