Šimon na poušti

Napriek tomu, že mi problémy inštitucionalizovaného náboženstva môžu byť ukradnuté, od nudy ma zachránila krátka stopáž filmu. Chápem síce, že pre Bunuela bolo vysporiadanie sa s náboženskou otázkou významnou témou, ale videl som iné jeho filmy, v ktorých bola poňatá komplexnejšie, než v tomto poloanekdotickom satiricky ladenom príbehu. (24.08.2012)

Oproti Viridianě poměrně zjednodušené, nicméně to vynahrazuje Claudio Brook coby bratr Šimon, který náboženského fanatika ztělesnil mnohem dokonaleji. Což ale není nějaká výtka k Silvii Piňal, která zde ve víceroli dítěte, anděla a ďábla byla neméně skvělá. Když už jsem u té lepší stravitelnosti, vůbec to není na překážku, jelikož věty typu "Smrt Kristovi" se dokonale vyrovná nejsilnějším okamžikům z Viridiany. Ač se vždy snažím satiru spíše vstřebat a rozjímat nad ní, než abych se smál, zdejší závěr mě skutečně zaskočil. P.S. Alegorie trpaslíků mi lehce připomínala Jodorowského Svatou horu. (08.06.2010)

Většina Buńuelova díla je zasvěcena intelektuálnímu boji proti institualizovanému náboženství a tato satira patří mezi výstavní kousky jeho filmografie. I když to není tak docela přesné, protože tohle by se dalo říct téměř o každém jeho filmu... K natočení tohoto snímku byl Buńuel evidentně inspirován životním příběhem historické postavy mnicha Šimona Stylity (389-459), který strávil neuvěřitelných 37 let na osmnáctimetrovém (původně třímetrovém) sloupu poblíž Antiochie. Už na svou dobu byl ve svém asketismu více než extrémní a právě pro přehnaný asketismus byl dokonce tento mnich vypuzen z kláštera, ve kterém jistý čas přebýval. Buńuel si ani nemusel moc vymýšlet... Nejlepší satira je taková, která pouze zobrazuje směšnost v celé své nahotě - pokrytecké, povýšenecké a ve svém důsledku sobecké jednání - pošetilé až absudrní jednání - mnicha, který je dáván za vzor cnosti - to je podstata Buńuelovy výpovědi... Absurdita celého příběhu je pak dovršena šokujícím závěrem, který celý film posouvá do oblasti nadreálné frašky. (11.09.2006)

Buñuel, jako takřka vždy neodolatelně přitahován k nepochopitelným mystériím víry, se pustil do působivého střetnutí se asketismem jako takovým, nejedná se však o jednostrannou kritiku, nýbrž o pokus předložení vlastních argumentů. Bohužel ze zamyšlené koncepce zbylo jen torzo, takže myšlenkově nebylo řečeno vše, co řečeno býti mělo. Asketismus je tu prezentován jako jasná, ale nesmírně těžká (pointa snímku ji dělá prakticky neschůdnou) cesta, zaručující soustředění na Boha a ochranu před vlivy, jež od něj člověka odvádějí. Proti tomuto pojetí vezdejšího života vystupuje bez hlubších pohnutek tělesný mrzák, přemýšlející především o svém žaludku, a svůdný ďábel evokující vše "dobré", co pozemský život nabízí. I sám ďábel se na chvíli stane tím "pokoušeným", musí vztekle odkopnout beránka vykoupení a jeho motivace zájmu o Šimona se nakonec ukáže jako potřeba toho, aby každý vyznával jeho víru - tedy jistý druh závisti. Asi nejzbožnější Buñuelův snímek, varující před přílišnou sebejistotou, opomíjením druhých, světa i jeho nástrah. (08.11.2006)

Bystrý divák, jako např. já, záhy vidí, že Šimonem Buňuel rozvádí postavu otce Scholastika z Hrátek s čertem (srov. zvl. ďáblovy svody). Je zde ale jeden podstatný rozdíl: Scholasticus byl představen karikaturně jako pokrytec, což Šimon není. Také se nejdná o satiru, byť mnohé momenty satirické jsou. Spíše jde o nadnesenou zkusmou sondu do života skutečného Šimona Sloupovníka, čímž se Šimon na poušti řadí vedle Čapkových apokryfů. Na rozdíl od nich však netraktuje určitou (časově vymezenou) historku, nýbrž jistou osobnost v dlouhodobé perspektivě. Rozdíl je také ve způsobu pointy, kterou nás Buňuel z celého příběhu úplně vytrhává. Lze ji vnímat obousměrně: Buď jako konečný soud nad Sloupovníkem a jeho sebeurčením (o čemž v komentáři d-fensově), nebo naopak celý předešlý film jako podobenství onoho moderního doslova "povýšeného" nehybného intelektuála. Že by Buňuel závěrečnou scénou přitakával bezuzdnému reji, považuji za vyloučené jak celkovým dojmem (silně určeným už pohledem na mrakodrapy), tak zvláště ďáblovými slovy "radioaktivní maso". Film se každopádně nevyčerpává jakoukoli myšlenkou, kterou z něj vyždímáme. Tancovačka je působivá zrovna tak, jako je na sloupu stojící Šimon impozantní, s čímž zase kontrastují jak ďábelské přeludy, tak komičnost Šimonových všedních trápení. Při rozjímání po filmu jsem si uvědomil, co na něm vnímám jako hlavní: že není nikdo, kdo by za něco stál, ani ti dole, ani ten na sloupu; Šimonův extrémní, chcete-li pošetilý, pokus je marný - je právě tak nízko jako ostatní. Ovšem pozor - nejde ani o ukazování prstem na "rádoby světce", ani na druhé straně o beznadějnost jeho "oběti pro ostatní", nýbrž čistě o smutek z všeobecné nuzoty ducha. Významné však je i to, že jedna postava se tomuto hodnocení, tomuto všeobecnému marasmu vymyká, totiž Šimonova matka. Žijící pod sloupem. Vedle d-fensova stojí také za pozornost komentáře Pohrobkův, kobejnův a Deverantův. (06.06.2015)