Režie:
Pavel HášaKamera:
Jiří KadaňkaObsahy(1)
Známá a divácky vděčná komedie pochází z pera Johna Patricka, amerického autora mnoha sérií divadelních her a filmových scénářů, nositele Pulitzerovy ceny. Jeho díla jsou charakteristická humorným a laskavým zaujetím pro slabůstky a originalitu osamělých lidských bytostí, které marně hledají pochopení ve svém nejbližším okolí. Hra vypráví o bohaté ovdovělé dámě, libující si v pošetilostech a charitativní činnosti, za což ji její tři nevlastní děti nechají zbavit svéprávnosti... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (19)
Ačkoliv výchozí situace příběhu (sobectví tří dospělých dětí a jejich nepřejícnost štěstí své, ač nevlastní, matky) je na první pohled smutná, celá inscenace je pojata v lehce komediálním duchu. Květa Fialová ve své vcelku typické poloze laskavé postarší dámy zaujme na první pohled, není však zdaleka jedinou hvězdou této výtečné televizní inscenace. Úžasní jsou snad všichni aktéři, ať už jde o jednotlivé pacienty sanatoria (namátkou bych třeba vyzdvihl Viktora Preiss či Danu Batulkovou), kteří vcelku nenápadně postupně vyjevují důvody své hospitalizace, nebo o hamižné děti paní Savageové (Donutil, Lábus a Posterová), jejichž intriky ve snaze získat majetek své nevlastní matky se neustále stupňují. A Marta Vančurová v roli laskavé zdravotní sestry je tak kouzelně empaticky napojená na hlavní hrdinku příběhu, jak to jen ona umí. ()
U tv inscenací s Květou Fialovou se vždycky cítím jako na příjemné návštěvě u dobré, roztomile trhlé známé. Troufám si směle říct, že v téhle komedii hraje sama sebe. Vynikající je i obsazení vedlejších rolí, zvláště povedený trojlístek Donutil-Lábus-Postlerová v rolích vypečených dětí p. Savageové exceluje. ()
Tahle televizní inscenace se mi velmi moc líbi. Taky souhlasím se všemi ostatními , že všichni herci v téhle inscenaci excelují. Příběh vypráví o staré ovdovělé bohaté dámě alias Květa Fialová , kterou její tři děti poslali pro jeji pošetilost do blázince. Její tři deti chtejí po ní jenom peníze z dědictví. No nejvíc se mi líbil ten konec , když ji ředitel blázince propustil a řekl ji tohle. Vy rozhodně mezi blázny nepatříte a vy nikdy nebudete sama. A měl i pravdu protože i když ji její děti zapudili tak žena s takovým dobrým srdcem jako je ona nikdy nebude sama. ()
Je těžké poznat, kdo je a kdo není normální. Je ale také těžké poznat, kdy se normální člověk chová jako blázen, anebo je to jen blázen, jenž se chvíli chová normálně. A když se blázni i normální sejdou v jedné místosti a začnou se "chovat jako blázni" všichni, je to opravdu mazec. Pomalý příběh nám vykresluje postavu za postavou, aby přinesl vcelku vtipné a zároveň dojemné rozuzlení. Herecký ansámbl je špičkový a tak film nemá chybu. Jen si na závěr kladu otázku, jestli by mi nakonec v blázinci nebylo líp, než tady v tom "blázinci"...90% ()
Nikdy nebudu tuto inscenaci schopen pojmenovat jako komedii, pro citlivějšího člověka je to nezapomenutelná podívaná. Každý pacient psychiatrické léčebny má ve své hlavě svůj malý svět, svůj vlastní řád a svou vlastní jedinečnou a nenapodobitelnou filosofii, kterou zná jenom on sám, která se nedá prozradit žádnému sebelepšímu psychiatrovi. Jestli budu někdy někoho obdivovat, jsou to všichni herci z této inscenace, kteří dokázali stělesnit individuality svých postav. Je to asi 15 let, co jsem viděl jenom náhodou v televizi konec této hry, jak se tam s paní Savageovou jednotliví pacienti loučí. Úplně jsem na tuto hru zapoměl a před pár dny (po 15 letech) jsem si na ni vzpoměl. Stáhnul si ji, a pustil. Nejdojemější pro mě byla slova v podání Simony Stašové: "Nenávidím všehno na světě, ale Vás mám ráda a přála bych si, abyste od nás nikdy neodešla." Jestli někdo dramatičnost a velikost pávě tohoto momentu nepochopil, pak musím konstatovat, že mám o něm dost nelichotivé mínění. ()
Reklama