Je mi ze sebe špatně

Artovina znesiteľná aj pre bežného diváka, hoci nie dvakrát príjemná na pozeranie. Hlavná hrdinka je totiž totálne nesympatická, celý čas jej želáte len to najhoršie a ono vďaka jej chorobnej potrebe dosiahnuť pozornosť okolia a získať slávu sa jej pomerne škaredé veci aj dejú. Témy sebaprezentácie, sociálnych sietí, sebapoškodzovania, ale aj inklúzie boli spracované podnetne a zaujímavo, viacero scén nepríjemných a jedna či dve (pes, fotenie) aj zapamätateľných. Humor a satirické motívy sú tu len na okraj a kvôli nim + viacerým scénam vystupňovaným do absurdna + logickej priestreľnosti (utajovanie pôvodcu zdravotného stavu) sa film nedá brať 100% vážne. Na jedno pozretie neurazilo, no na vyššie hodnotenie by som osobne potreboval výraznejší a lepší záver. 3* (15.08.2023)

V rychlém sledu jsme viděli s přítelkyní Nejhoršího Člověka na Světě a Je mi ze sebe špatně. Oba filmy jsou norsko - švédské, oba mají provokativní název, oba pojednávají mimo jiné o nespokojených vztazích. Z pomyslného tříhvězdičkového duelu ovšem vychází ve vyznění a celkové vymazlenosti Je mi ze sebe špatně jako ten horší film, hlavně co se týče celkové uvěřitelnosti a atmosféry. Od počátku filmu mi vadilo že mezi ústředním párem není vidět žádná láska, žádné porozumění, jen vidíme jak On ji neskutečně sere a ona jeho skoro nezajímá. To brání v emočním prožívání příběhu s hlavní hrdinkou, která je divákovi spíše nesympatická a o nějakém napojení (jako třeba v Midsommaru na hlavní hrdinku, se kterou vše člověk prožívá a fandí jí) zde nemůže být moc řeč. Nutno taky říci že filmu jsem se trochu bál, jak moc bude vizuálně odporný a nechutný, ale naštěstí se nejedná o nic výrazného a detailní záběry na anomálie a nechutnosti lidského těla se nekonají nijak výrazně.    Film se ohání všude narcistní poruchou osobnosti, mnohem spíše se ale (u hlavní hrdinky) jedná o kombinovanou Histrionskou poruchu s Hraniční poruchou osobnosti. (Hlavní hrdinka chce být zajímavá a úspěšná tak moc, že ji ve výsledku nezajímá naprosté zničení její tělesné schránky - (ničení vizáže a vizuální podoby je pro typického narcistu naprosto nepřípustné.)    Poruchu kterou trpí hlavní hrdinka lze najít paradoxně hlavně u herců - (Christian Bale hubnoucí kvůli roli na kost, Heath Ledger který se kvůli roli Jokera ufetoval k smrti.) U těch je to ale bráno jako společensky akceptovaná norma, mnohem nezvyklejší tudíž je když je takto "postižený" obyčejný člověk. (A že takových není málo, pár takových znám i osobně.) Film tedy není žádný zázrak ale v objevování neprobádaných psychiatrických témat a užívání si severské atmosféry je jistě zajímavým přínosem. (Navíc se v něm najdou ti, co si rádi jako malí představovali jaké to bude až budou mít pohřeb a přijdou je oplakávat zástupy lidí 😅) (01.05.2023)

8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“ (21.03.2023)

První film ze tří navštívený v kině o jarácích a skvělé! (Za mě i z těch tří nejlepší.) Už před promítáním mi bylo jasné, že když se bude jednat o hlubší severský film pojednávající o narcismu, bude to muset aspoň trochu za něco stát, tak jsem nějaká ta očekávání na myšlenkový skvost měl. Naštěstí se vyplnila, stálo to za to. Příběh byl velmi originální a poutavý. Postavy (ne)sympatické přesně tak, jak mají v takovém druhu snímku být. Signe jako postava zkrátka skvělá a přítel Thomas přesně to samé - jejich neustálé vyvyšování eg bylo stále a stále nové a neopakující se situace nikdy nenudily. (Vtipný) humor byl dobře dávkován a neruinoval vážnou notu filmu, dokonce bych řekl, že jsem rád, že tam byl, akorát to dobře podtrhlo absurditu celého sebestředného zápolení (sex, nevidomá atd.) . Gradace děje byla pro Signe dost nelítostná a v poslední třetině mě několikrát při zhoršení jejího zdravotního stavu nepříjemně zamrazilo (sama v takových scénách, jako by vypadla ze své role narcistky a došlo jí, že je to ku*va špatně, a měla strach!). To byly ty nejvíce (dobře) nepříjemné momenty filmu. Konec samotný mě zamrazil naposledy a odcházel jsem z kina nadšený. Co mě také potěšilo, že myšlenek bylo mnohem víc a nad každou z nich jsem musel nějakou dobu přemýšlet. Jedná se o opravdu originální film. Jediné mínus snad vidím ve volnějším tempu, které je ovšem pro severské filmy typické. Já na to však úplně nejsem. Brácha by šel s hodnocením níž, tolik ho to nezasáhlo. Vyhodnocení: Mnohokrát lepší než nějaký marvelovky pro děcka a podobný avatarovský pitchoviny P.S. Název filmu se mi moc líbí (01.03.2023)

Nemůžu úplně říct, že by mě to vyloženě nadchlo nebo alespoň zaujalo, kromě samotného tématu narcismu a egocentričnosti, kdy celý film vídáme sebezničující sklony hlavní aktérky tu není nic zajímavého. Film, který těží jen z momentálního dobového problému, kdy všichni teenageři chtějí být slavní a udělají pro to úplně všechno. Zklamání. Slabší 3* (29.04.2023)