Pád Berlína I.

Pěkný stalinistický žrádlo. Propagandistický arcikýč, jemuž není rovno. Míra překrucování historických reálií je zde skutečně pozoruhodná - o paktu Ribbentrop-Molotov zde nepadne ani zmínka a Spojenci jsou líčeni jako banda neschopných idiotů, zatímco Stalin je vykreslen jako rozšafný chlapík, geniální válečný stratég, mírotvorce a moudrý státník, kterého jedna z hlavních postav, slévač Aljoša, zastihne při okopávání stromků. Film se topí v záplavě patosu, obrazového klíče, schematismu, historických lží a manipulací a jeho sledování vyvolává u dnešního diváka bezděčně smích, protože se člověk zdráhá věřit, že tohle mohl někdy někdo brát vážně. Pro Čechy jsou oba filmy pikantní v tom, že roli říšského maršála Hermanna Göringa ztvárnil milovaný klaun Jan Werich - no, tuto roli si jistě za rámeček nedal. Film je nadto neuvěřitelně špatný i z technického hlediska, scénář nevypráví žádný příběh a celý film je jen slepencem volně pospojovaných epizod, jejichž hlavním úkolem je v první řadě vykreslit Stalina v co nejpříznivějším světle; o nějakou filmovou zábavu v moderním slova smyslu zde vůbec nejde, ten film není "epický" ani omylem. Ve způsobu, jímž je natočen, připomíná důvěrně povědomá vyprávěcí schemata, která známe z pozdějších filmů: film v jedné linii sleduje osudy prostého slévače a učitelky, z nichž válka udělá vojáka a německou zajatkyni, a v druhé linii film ukazuje vysokou politiku: excentrického pošuka Hitlera (s jeho nohsledy), s jehož stupňující se nepříčetností kontrastuje stoický klid a rozvážnost Stalina (herečtí představitelé obou diktátorů jsou mimochodem svým předlohám neuvěřitelně podobní). Válečné scény jsou nudné a statické, ty politické jsou pro změnu trapné k zalknutí, celý film je nesnesitelně debilní. Ve výsledku koukáte 70 minut na neuvěřitelnou filmovou sračku, u které nevíte, jestli si rvát hrůzou vlasy z vlasy, smát se šíleným smíchem, nebo zvracet hnusem - pro vystihnutí pokleslosti tohoto filmu nejsou slova. (10.06.2015)

Ukázkový příklad, jak lze z vážného válečného filmu vyrobit pro dnešního diváka komedii. Dvě dějové linky, jedna sledující slévače Aljošu a dívku Natašu, druhá zase zachycovala dění v politických kruzích, se ovlivňují pouze v tom smyslu, aby ukázaly "báťušku" Stalina v těch nejlepších barvách, jako hodného starostlivého tatíčka a nepřítele jako figurky z grotesky. Schematické vykreslení postav navozuje až groteskní směšnost postav německé válčící strany, despotickým Hitlerem, jež si myje hlavu elixírem, počínaje, přes zrádného Werichova Göringa a neschopné generály, zfanatizovanými vojáky v zákopech konče. Stalin oproti nim jako rozvážný otec národa se setkává s dělníky a okopává zahrádku. Vcelku nepůsobí ve své bílé uniformě ani jako diktátor, ale spíše jako blahobytně si žijící strýček mlynář, který si zve na návštěvu dělníka z celého SSSR. (12.02.2008)

Z ryze filmového hlediska jasný odpad a čirá amatérština, ne tak z hledisek dalších. Divák žasne a vidí věci nevídané - úžasný je kontrast Stalina jako všudympřítomného poloboha v němž se snoubí vojenský génius Napoleona s altruismem Matky Terezy a cholerického, hysterického a psychopatického Hitlera coby kašpárka peskovaného Evou Braunovou za neumyté vlasy. Ostatně i suity obou diktátorů jsou zážitkem sami o sobě, zvlášť ta Hitlerova boduje. Co dodat - "Pád Berlína" je groteska, před jejíž komičností blednou i jména jako Buster Keaton nebo Harold Lloyd. (13.02.2008)

Tohle je maso. Už chápu proč má tolik lidí k tomuhle filmu výhrady. Hitler zobrazenej jako totální vocas (ne, že by nebyl, ale tohle je extrém) Stalin byl vlastně fajn týpek a SSSR ráj na zemi, kde vůbec nebyli masové popravy, koncentráky na Sibiři a hladomory! Ps : Nevědět to, tak Wericha jako Göringa bych fakt nepoznal.60% (01.03.2016)

Už vím, od koho Američané okoukali ten nechutně přehnaný patos a nutnost patriotizace i toho nejuniverzálnějšího příběhu. Paradoxně tak v oblasti kinematografie stojí na stejné straně barikády se svým odvěkým politickým nepřítelem. Hollywood je ve své universální propagaci „úžasného amerického života“ přeci jen výrazně snesitelnější a shovívavější, neboť cílí i na neamerické publikum. Oproti tomu tehdejší SSSR jakožto komunistická země uzavřená před vnějšími vlivy (především kapitalismu) cílila svou tvorbu na národní publikum za účelem politického usměrňování a výchovy. To, co bylo ve vrcholném období studené války (50. léta) v Hollywoodu mile úsměvné a zábavné (marťané z rudého Marsu jako alegorie na atomovkami ověšené „komouše“), se nedá se snahami SSSR vůbec srovnávat. Sověti si nebrali servítky a jejich propagandismus a patriotismus patří k tomu nejotravnějšímu, co kinematografie nabízí, čehož je důkazem právě dvojdílný Pád Berlína, v němž je Stalin vyobrazen jako mýtický ochránce míru, pravý otec všech Sovětů a milý strýček všech politických sympatizantů. Scéna, ve které je Stalin vyobrazen jako dělník tím způsobem, že okopává stromky, mě opravdu srazila na kolena a být součástí cílového publika, cítil bych se nanejvýš uražen. Všechny ty ódy na „rudou“ zemi a „rudé“ obyvatelstvo jsou prosté, kýčovité a ve své podstatě naprosto debilní, což platí i pro celou romantickou linku soudruhů Aljoši a Nataši, která vyniká v přehnané teatrálnosti herců a roubování dělnických ideálů. V tomto ohledu se pak z Pádu Berlína stává nechtěně úsměvná podívaná, která občas neplánovaně pobaví a spolu s opulentní výpravou a celkovou vizualizací (ač navýsost kýčovitou…) mi přeci jen brání v udělení nejnižšího hodnocení. Uzpívaný a donekonečna natahovaný závěr je pak ryzím filmovým peklem. (01.10.2010)