Bacheha-Ye aseman
Božie deti
Children of Heaven
Obsahy(1)
Rodina malé Zahry a Aliho je tak chudá, že děti mají každý po jednom páru bot. Zahřiny střevíce byly už tak sešlapané, že musely k ševci. Ali sestřiny botky sice vyzvedne, jenže cestou je nešťastnou náhodou ztratí. Uvědomit si dosah takové ztráty pro dvě chudé íránské děti je pro nás, zhýčkané Středoevropany, velmi těžké. Do školy musí oba v něčem chodit a ve škole dokonce sportovat. Otec peníze na nové nemá a maminka je nemocná. Přiznat se ke ztrátě rodičům by nikam nevedlo. Co si počnou? Spásný nápad dělit se o Aliho kecky se sice zdá jako momentální řešení, ale jen na chvíli. A Ali to ví. Musí se o svou sestru postarat. Ale jak? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (247)
Kdyby někde v Hollywoodu napadl podobný námět jednoho z tamních scénáristů, určitě by vznikla lehce podprůměrná komedie s gumovým happy endem. To Íránští filmaři to vzali z jiného konce a vzniklo tu překrásně natočené dílo, které na první pohled může působit jako sociální drama, jenže opak je pravdou. Film je o pravé sourozenecké lásce a obětování se. Vše natočeno citlivou a jemnou kamerou z naprosto přesvědčujícími dětskými herci. ()
Na tomhle filmu je zvláště pozoruhodné, jak je zábavný a napínavý při naprosté absenci záporných hrdinů. Zdrojem napínavosti a neviditelným padouchem je tu snad jen chudoba, ale i ona je dvojznačná... je pro Aliho a jeho blízké příčinou problémů a zároveň tou, která tříbí jejich charaktery k lásce, nezištnosti, k většímu dobru. Snímek má přitom daleko jak ke kýčovitému velebení "ušlechtilé prostoty chudých" tak ke řvavé obžalobě bohatých. Je to laskavé, smutné i vtipné a hlavně velmi lidské. ()
Roztomilé citové vydírání, nad kterým se dá výměnou za pár dětských botiček přihmouřit oko. Nejsem si jist, nakolik chce film poukázat na nezkaženost dětské duše a nakolik by rád západní společnosti sdělil, že v takové, pro nás nepředstavitelné, chudobě se skutečně nedá dělat nic jiného, než roztáhnout kobereček a modlit se k východu. :) Ale ne, cynismus a islamofobii na chvíli stranou, tohle se vcelku povedlo... 7/10 ()
První íránský film který jsem viděl a rovnou nádherný lidský příběh, ve kterém hlavní role hrají děti. Vše se pak točí kolem ztracených bot a tvůrci, prosím pěkně, o nich dokáží natočit 89 minut dlouhý film. A co víc. Film je plný dětských emocí, silných scén a nezapomenutelných zážitků, u kterých si opět uvědomuju, jak jednotlivé země odkrývají různé problémy, o kterých se nám v České Republice ani nenechá zdát. A to si prosím pěkně pořád na něco stěžujeme. ()
Tyhle íránské filmy pro děti a mládež mě snad neomrzí. Božské děti jsou naplněné emocemi a silnou empatií dvou sourozenců. Přestože Majidi několikrát zaměří detail záběru na plačící dítě, až tím jemně balancuje na hraně citového vydírání, naštěstí tu hranu nikdy nepřekročí a s realismem této tvorbě vlastním se pokaždé citlivě vrátí do atmosféry každodenního chodu malého íránského městečka. V protikladu ke spřízněným filmům od Abbase Kiarostamiho (Kde je dům mého přítele?) mě tu zaujalo právě i nahlédnutí do odlišných reálií a oproti vesnici zde do městského prostředí, v němž lze i mezi dvěma od pohledu téměř zaměnitelnými žačkami vnímat výrazné sociálné rozdíly. Nesmírně zajímavé jsou vedlejší postavy dospělých, ať už tatínek-zahradník, obuvník nebo učitel se školníkem... každá z nich je tu totiž součástí alespoň jedné dobře vymyšlené příhody s pointou. A přestože jsem chvílemi vnímal Božské děti sice jako skvělý, ale současně možná lehce zaměnitelný dětský film z Íránu, od rozjezdu běžeckého závodu a následného vyvrcholení s výsledkem dvojího protichodného významu jsem o výjimečnosti právě viděného v žádném případě nepochyboval. Jo, takhle vypadají a fungují silné filmové zážitky. [90%] ()
Reklama