Babiččin dům

Film, který mě po řadě nových horrorů dostal svou retro vizáží. Musím říct, že jsem si jej perfektně užil, hlavně jeho vygradovanou atmosféru, kdy hledání po domě nebo ve sklepě anebo honička na farmě, neměly chybu. Jak se to celé zaplete, jsem taky moc nečekal. Postavy se mi velice líbily. Od sympatického klučičího hrdiny, přes mladíka casanovu až po dědu, který už svou vizáží byl fakt dost cool. Myslím si tedy, že sem tam se podívat na starší film není vůbec na škodu. Minimálně vás to vrátí do mladých let. takže můžete být i trochu nostalgičtí. PS: Ten rána hlavou do trubky mě fakt dostala. Bolelo mě to až v obýváku. (15.12.2011)

Jde o jeden z těch spíše opomíjených filmů, který ovšem není vůbec špatný. VHS boom mě jaksi minul, takže když jsem na něj náhodou narazil na internetu, nemohl jsem odolat. Nic jsem o něm dopředu nevěděl, takže jsem spíše očekával nějaký ten rodinný horor, při kterém si příjemně odpočinete a ani jsem se moc nemýlil. Tempo příběhu bylo v pořádku, jen tu byla citelně znát absence hustší koncentrace napětí a atmosféry. Na rozdíl od některých si však nemyslím, že by šlo vyloženě o nudu. Vražd je tu vážně jen poskrovnu, ale když k nim dojde, stojí určitě za pozornost. Především pak běsnění Brinke Stevens a její „naháněná“ svých dětí napříč pomerančovým sadem. V těchto chvílích šla kvalita atmosféry rapidně nahoru. Mohlo se sice ještě přitvrdit, ale na to zřejmě nebyli peníze. Tvůrci se tak rozhodli všechno vsadit na psychologickou stránku scénáře, ale i tady by se dalo najít několik trhlin. Zvláště když se spousta důležitých momentů odehrává mimo záběr kamery, nebo je přeruší střih. Babiččin dům si sice mezi své nejoblíbenější filmy nezařadím, ale určitě jsem jej neviděl naposledy. Ztráta času to určitě není, ale nic víc nežli průměrný horor taky ne. 60% (25.02.2015)

Stará dobrá lahůdka z doby, kdy se chodilo do videopůjčovny půjčovat vše co nabízeli. Brakem nás zásobovala právě i společnost Alvim video, která obstarávala super pecky z dílny Nico Mastorakise - například Ninja academy. Todleto je typická ukázka čistokrevnýho šmejdu - absolutně stupidní děj, debilní herci, napětí, že by se ho jeden nedokrájel, absolutní Zero academy. Tehdy to byl děsivý horor, dnes je to děsivá sračka. Stačilo vidět jen úvodní titulky a bylo to jasný...podobný klenoty je lepší už nevyhrabávat z žumpy dětství a nechat je raděj zahrabaný ve vzpomínkách, kde si člověk myslí, že to bylo kdysi dobrý. (05.12.2011)

Tohle byl ve své době skutečný hit, což je z dnešního pohledu asi dost nepochopitelné, ale tehdy to byl prostě trhák. Přitom když se na to člověk koukne, tak tam nenajde v podstatě nic, co by stálo za zapamatování. Ba naopak, dočká se mizerných hereckých výkonů, uspěchané kamery, nedotažených scén a slaboučkého příběhu. Jediným světlem v tmavém tunelu, ve kterém se tenhle film pohybuje, je hudba, která docela ujde a pozvedá film kousíček nad hladinu úplné žumpy. Ale já prostě jinak nemůžu. Když si vzpomenu na tu hrůzostrašnou kvalitu VHS nahrávky s tím příšerným dvojhlasým dabingem... Jenže to tehdy nikomu nevadilo. A všichni jsem to mlčky doslova hltali, kousavše si nehty. Někdy se mi po té době trošku stýská. :-) (06.02.2011)

Přes husté listí pomerančovníkového háje, v pálivém horku letního dne spojí své ruce duchové minulosti s dávno zapomenutými hříšníky a tančí děsivý tanec stínů. V něm se evokují stará provinění, nevinnost i msta... Nevím, která poetická duše je zodpovědná za tohle resumé na obalu Babiččina domu, ale atmosféru tohohle pro mě kultovní hororu vystihuje dokonale. Poslední ze čtyř Mastorakisových hororů v našich videopůjčovnách, který mistr tentokrát jen produkoval, zato se mihl před kamerou v roli soudce. Při finální honičce v pomerančovníkovém sadu jsem si málem nadělal do kalhot. (26.07.2005)