Tokijský tulák

Všechny (dva;) dosavadní komenty (Shadwell, Bluntman) jsou velmi dobré, což se zde vidí málokdy;) a já už nemám moc co doplnit. Suzukiho tvorba je snad nejeklektičtější s jakou jsem se kdy setkal, naprostá ignorace hranic jednotlivých žánrů je velkou specialitou tohoto filmového vizionáře, který obvykle ještě na place přepsal polovinu scénáře. Zajímavé je, že jeho orientace je cílena na stylizaci, vizuální a zvukovou stránku, které používá jako základní stavební kameny svého díla, narozdíl od např. Tarantina však ani při takovém přístupu není mělký a násilí a smrt nejsou pojímány "jen jako taková legrace". Řekl bych, že pokud byl některý režisér vykrádán více, než Kurosawa, pak je jím právě SS. Dějově jde o poměrně běžný spletenec z prostředí yakuzy, ale výsledný dojem je, jak jinak, zcela originální a jedinečný. Tetsuya Watari je zde v naprostých začátcích své kariéry, kdy se z něj studio teprve snažilo udělat hvězdu a právě k tomu měl přispět i Suzuki - byť to dnes může znít neuvěřitelně, vedení studia bylo s výsledkem krajně nespokojeno a dokonce si vynutilo změnu poslední scény. Pokud jde o řeč těla, hraje Watari jakž takž slušně, pokud jde o mimiku a mluvený projev, věřím Suzukiho historce, že do něj bylo občas třeba šťouchat smetákem, aby podal nějaký výkon. V součtu každopáně parádní jízda, která opět dokazuje, o kolik napřed tento režisér vždy byl. Mmch existuje i "dvojka", ale tu má na svědomí jiný režisér... (29.05.2010)

Vysoko inovatívne, modernistické, expresívne. Tokyo Drifter je typickým novovlnistickým filmom svojej doby, spravidla s väčšinou jeho atribútov. V deji som sa pochopiteľne strácal, takisto kauzality a dôraz na celkovú schému mi nemálo unikal, za dôležitú vec som považoval predovšetkým silu okamihu a technické kvality. Brandead to Kill mi ale prišiel atmosferickejší, viac ma vtiahol do svojho sveta a videl som ho deň pred Suzukiho smrťou, tak ma táto tragická udalosť určitým spôsobom zasiahla o niečo viacej. (02.03.2017)

Jacques Tati (Playtime), Alain Resnais (Loni v Marienbadu) a Jean - Luc Godard (Bláznivý Petříček)... setřepaní na jednom čtverečným metru. Vskutku, Tokyo Drifter je těžce moderní dílo, nezávislé na veličině času, poněvadž v kinematografii nesouvisí opozice moderní / klasický s ekvivalentem nový / starý, nýbrž s nekonvekční / konvenční. Mluvíme-li o filmech, pohybujeme se spíše po kruhu než po evoluční křivce vinoucí se od raně primitivního filmu směrem k dokonale vysoustruženému tvaru. Těžká moderna navždy moderní je. Snad jen Suzukiho důsledné potlačení sdělných a orientujících vodítek příběhem může vézt u méně odolných cinefilů ke stejnému ochabnutí divácké pozornosti a zájmu sledovat dění na plátně jako u schematických podívaných, neboť extrémní vychýlení - ať už ke konvencím, nebo k nekonvencím - sebelepšímu filmu vždy přitíží. (21.06.2009)

Klady snímku Tokyo Drifter (1966) jsou bezesporu zvuková a vizuální stránka. Problém proč jsem si snímek neužil více bych viděl ve střihu, protože scéna se mnohdy rozjede a není řádně ukončena a je přerušena scénou novou a děj potom není úplně přehledný. Hudební znělku nazpíval herec v hlavní roli Tetsuya Watari. (30.11.2013)

Tokyo Drifter je film-rozkoš, kterou nelze popsat, musí se zažít - přesto se o to aspoň trochu pokusím. Dezorz přirovnal Suzukiho k japonskému Jeanu-Lucu Godardovi a nic přesnějšího se ani napsat nedá, Suzuki velice důmyslně boří jednotlivé žánrové formulky a umně si pohrává s diváckým očekáváním, což, uznávám, nemusí sednout každému, ale člověk, který má nakoukáno a popř. i načteno, bude v jednom (sedmém) nebi. Na ČSFD sice stojí v žánru "akční", ale za to by se ihned mohlo přidat "thriller" (najdeme zde parafrázi Hitchcocka, kdy hlavní hrdina utíká před vlakem, falickým to symbolem), "muzikál" (paradoxně ani jedna z písní hlavního hrdiny není dokončena, vždy do toho vstoupí akční žánr a krvavý balet, o kterém se nesnilo jak Peckinpahovi, tak Wooovi, aneb Fred Astaire s kulometem) a "romantický" (celá ta žánrová uvědomělá hra zde slouží k postupnému odkrývání samotného gró filmu, hrdinovy emociální problémy a touha milovat ve zběsilém světě - s tím se potácí všichni Suzukiho hrdinové). Co čekat od filmu, jenž v úvodních minutách vykazuje vynikající práci s hloubkou ostrosti a mizanscénou, převede nám westernové antré hrdiny s nenuceným přechodem do neo-noiru a připraví nás na to, že nebudeme po čas sledování filmu na nic připraveni. Tokyo Drifter je mj. jasným inspiračním zdrojem pro Tarantina a jeho Kill Bill (intertextové odkazy jsou převážně povrchního rázu) a Park Chan-wooka (povrchní odkaz se taky najde, podobnost pistole z Drifter a Lady, ale Park je idee Suzukiho blíž než pubertální hračička Tarantino). TOP 5. :-) (09.01.2007)