Ciao maschio

Ferreri ve snímku rozehrává se svým typickým černým humorem témata střídání a zanikání generací (a analogicky i celých civilizací) i téma jím nejednou rozebírané - muž x žena, přičemž budoucnost musí asi neodvratně patřit těm zpropadeným feministkám. Stesk, zoufalá a až trapná snaha postaršího Luigiho (Mastroianni) opět se vrátit do života je odsouzena k marnému konci. Ani o generaci mladší Lafayette (Depardieu) nakonec nedojde vítězství a společná snaha obou - vychovat si vlastního nástupce v podobě "samečka", malého King Konga, skončí v nezvratném pohybu lidské historie: je sežrán krysami, stejně jako každou civilizaci přežijí jen ty zpropadené krysy. Je ale důležité mít na paměti, kdo tento soud nad dějinami vynesl - právě onen představitel civilizace, která již byla odsouzena a uvržena do propadliště dějin (majitel muzea římských dějin). Tragické prozření zejm. postavy Luigiho prozrazuje i zdánlivě náhodná či chybná záměna pohlaví malého opičáka v jeho testamentu. (02.09.2013)

V tomto svérázném a značně kontroverzním díle, využívá Ferreri téměř všech výrazových prostředků, které u něj známe. Zároveň se zde velmi těžko hledá jakékoli významové sdělení, takže je film pro nezasvěceného diváka naprosto nepochopitelný. Opět zde ve velmi podivné směsi výstředností (značně zhuštěných) a absurdního humoru vyplouvají na povrch témata vztahu mládí a stáří, na odiv dávaná sexualita, boj individuality se společností, slepé intelektuality a bestiality, vztah muže a ženy. Úvodní scénka znásilnění naruby Ferreriho fanoušky sotva zaskočí. Ale obří maketou King Konga  na březích řeky Hudson režisér znovu překvapil. Šimpanzí mládě a jeho adopci chápu jako pokus o smír naší civilizace v evolučním boji. Marnost tohoto pokusu nechává znovu vzpomenout Ferreriho apokalyptické vize lidské civilizace. Ve filmu znovu a znovu připomínaná starověká Římská říše, vytváří jistou paralelu s naší Euro-Americkou civilizací. Symbolické vkládání Caesara a Nera do kontextů s Kennedym a Nixonem, zvěstuje pád naší společnosti, stejně jako v minulosti společnosti Římské. Luigi (skvělý Mastroianni), zde hypersensitivní životem zničený podivín, stále čeká na pozitivní změnu vývoje člověka a doby. On je vlastně architektem onoho marného (jak jinak než absurdního) pokusu s opičátkem. Souboj přirozených živočišných instinktů se společenskou etikou, může mít dlouhodobě jen jednoho vítěze. Nakonec i Spartakus jako jedinec bojující za svobodu a pozitivní změnu, položil svůj život na oltář stejně, jako zde Lafayette. Zajímavostí je, že jako původní jazyk byla použita angličtina, což je u Ferreriho výjimečné. Krom „dovezených“ herců Depardieho a Mastroianniho jsou do rolí obsazeni Američané. 68% (14.09.2011)

Kompromis za kompromisem se tváře mění, ale muzeum se zdá být zatuchlé. Pohrobek nás drží při zemi a omezuje naši svobodu, ale právě ve jménu svobody se ho zbavit nedokážeme. Alespoň mu pro budoucnost vytvoříme identitu. Náboženské vyznání? Žádné. Jakou má vlastně šanci? Otázka na zdi trvá a v New Yorku je na každého obyvatele jedna krysa. (15.05.2011)

Je rok 1977. Mám džínové sáčko a pod ním dederónku z umelých vlákien. A rozmýšľam, či som chlap alebo žena. A keď som žena, či som žena akože žena alebo žena akože muž. A ak som chlap, či som chlap, alebo len taká žena, alebo nedajbože opica. Hm, asi by som mal menej húliť. A rozhodne netočiť filmy ako Ferreri. Pozitívom je, že v tomto úlete si Depardieu aspoň neodrezal vtáka. (22.07.2009)

Ahoj samečku - blíží se konec moderní civilizace a ani voskové muzeum coby memento zašlé slávy Římského impéria nedokáže této neodvratné katastrofě zabránit. Ferreriho hořko-sladká taškařice zasazená do tehdejšího symbolu kapitalistické moci New Yorku, kde se kromě armády krvelačných krys vyskytuje i řada roztodivných postav a postaviček. (01.05.2021)