Katedrála

Protagonista dokumentu Justo Gallego je největší solitér ze všech solitérů a je vtipné, jak si s ním a jeho Katedrálou žádné z lidských společenství neví rady. Ať jsou to mniši, ke kterým chtěl původně vstoupit, nebo sousedé a zastupitelé města, církevní představení, šéfové UNESCA, všichni před ním stojí bezradně. Nemohou ho pochopit ze svých zkušeností a racionálních rozhodování nechápou Justa s jeho posláním, které stejně nesmyslné jako obdivuhodné. Neví, co si po jeho smrti počnou s jeho katedrálou. Už jenom to, že se za celá desetiletí této stavby nestal jediný úraz bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření, je až nadpřirozené. Celé Justovo vytrvalé, tvrdohlavé jednání nelze pochopit jinak, než skrze jeho hlubokou až dogmatickou víru. Vznik této stavby lze vysvětlit jen skrze jeho hluboký vztah z Bohem, to se táhne jako Ariadnina nit celým dokumentem. Usmíval jsem se, když Justo svou upřímnou pravdivou přímočarostí dostával do úzkých ostatní a mimochodem odhaloval jejich faleš nebo životní kompromisy a masky, které si nasazují. Justo je nevrlý tvrdohlavý dědek a zároveň neuvěřitelná tvůrčí osobnost. Dokument samotný je po technické stránce dobrý průměr s občasnými snahami o ozvláštnění, ale cením, jak tvůrce přistupoval k Justovi s úctou a ohleduplně. (16.06.2023)

Mnozí zástupci mužského pokolení instinktivně prahnou po něčem, co by dlouhodobě odkazovalo k jejich pozemskému bytí. Někdo zasadí strom, jiný zplodí syna nebo sepíše memoáry. Španělský mnich Justo Gallego Martínez, se rozhodl postavit katedrálu. Postrádal sice patřičné znalosti o architektuře a neměl po ruce tým školených pracovníků, ale veškeré překážky doháněl trojicí nezbytných vlastností. Vizí, houževnatostí a láskou k Bohu. Debutující slovenský režisér Denis Dobrovoda nám formou dokumentu přináší fascinující portrét komplikovaného muže, který většinu života zasvětil zdánlivě nemožnému. Říká se, že cesty boží jsou nevyzpytatelné. Martínez tu svou nalezl v osmadvaceti letech, krátce po svém působení v prostorách trapistického kláštera, který musel opustit kvůli nepřekonatelným povahovým rozdílům s tamějším osazenstvem a nebezpečné tuberkulóze. Protože nemoc nečekaně „odešla“, došel Martínez na počátku šedesátých let k obdivuhodnému závěru. Jakožto vděk za zázračné uzdravení, postaví v malé vsi Mejorada del Campo chrám zasvěcený Bohu. K dispozici měl pouze pozemky zděděné po rodičích. Stavební povolení, požehnání církve ani nulové vzdělání neřešil. Stačila mu jen nezlomná vůle. Dokument je slepencem retrospektivních záběrů pořízených začátkem devadesátých let, s nově natočeným materiálem. Mluvený prostor dostávají členové církve, rodinní příslušníci i místní obyvatelé, pro něž je Martínez učiněný blázen. Ti všichni jsou však pouhým obecenstvem v pozadí, neboť jeviště patří moderní, trochu šílené verzi Leonarda Da Vinciho. Přehršle dialogů, ukázek bezbřehé kreativity a poněkud prchlivá povaha přináší divákovi zdroj ambivalentních pocitů, které postava Martíneze vyvolává. Stojí za vším opravdu čirá láska k Bohu, nebo jde o tvrdohlavost přiživenou obřím egem? Až na občasnou pomoc nejbližších, spočívá většina práce na bedrech hlavního stavitele. Ten pro svůj záměr používá výhradně šrot a recyklovatelné materiály. Odpadní roury obalené maltou tvoří sloupy, tenisové míčky naplněné tekutým cementem slouží jako venkovní ozdoby. Fantazii se meze nekladou. Zatímco chrám roste, jeho konstruktér postupně chřadne. Výsledek více než šedesátiletého úsilí v současnosti dokončuje Martínezův jediný stálý spolupracovník Ángel López.  Ačkoliv na první pohled působí stavba chaoticky, splňuje veškeré parametry katedrály. Uličky, chodby, klenby, oblouky, mohutné kupole, barevné vitráže. Neuvěřitelné a ohromující zároveň. Veškerý dojem a plasticitu objektu ještě zvýrazňuje symbióza zručné kamerové práce s perfektní hudební složkou, stojící na výrazných klávesových plochách coby elektronickém ekvivalentu kostelních varhan. Katedrála je působivým časosběrným dokumentem, jehož primární síla pramení z autentického příběhu, který pro naše životy může být inspirativní a obohacující. (Recenze psaná pro magazín FullMoon) (09.05.2023)

Vůbec jsem netušil, že něco takovýho někde stojí. A protože stavební úřad v Madridu je asi stejně efektivní jako ten ve Šlapanicích, mohl Justo celej život ze zbytků, odpadu a betonu stavět katedrálu. Po svým samozřejmě, takže je to stavařsky strašná prasárna. Ale stojí a drží, takže nakonec možná skončí v seznamu UNESCO. Prostě bizár, za kterej může víra. (24.05.2023)

Zdánlivě inspirativní příběh s ekologickým poselstvím o tom, jak sám samotinký pán katedrálu z odpadních surovin postavil. Fskutečnosti však znepokojivá dokumentace katolického autism peaku o tom, jak mnicha vyhodili z konventu, protože tam kazil párty, tak se rozhodl, že si udělá konvent svůj, lepší, s děvkama a blackjackem. Vtipné je pak samozřejmě sledovat, jak si současný systém, ať již státní, nadnárodní či církevní, není schopný s tímhle poradit. Pro pragmatické ateisty může být ve výsledku příběh dost znervozňující, protože to, že chlap sám bez jakýchkoli zkušeností a vzdělání postaví za 60 let obrovskou katedrálu prakticky z hovna, aniž by se mu cokoli stalo a dožil se spokojeně 96 let je tak nějak proti všem tabulkám. (13.08.2023)

Většina z nás v životě zatouží - alespoň někdy - po sobě zanechat něco velkého, něco trvanlivého, něco hodného obdivu. Vůbec tím nechci tvrdit, že je to správné a následováníhodné. Jen chci dojít ke konstatování, že některým z nás se to opravdu podaří. Justo Gallego (1925-2021) se v roce 1961 rozhodl postavit katedrálu. Sám, vlastníma rukama, bez jakéhokoli vzdělání. A když píšu “jakéhokoli vzdělání”, myslím to doslova. Justo jako malý chlapec musel již v 11 letech spolupřevzít starost o rodinu poté, co mu zemřel otec a jeho nebohá matka zůstala na své děti sama. Nevychodil ani základní školu. V dospělosti krátce pobýval v trapistickém klášteře a po jeho opuštění se dal do svého životního díla. Na katedrále, kterou zbudoval nedaleko Madridu, pracoval každý den až do své smrti, tedy neuvěřitelných 60 let. Dokumentární film Katedrála s vtipem a ve strhujícím rytmu zachycuje Justa v různých fázích jeho života od 90. let minulého století až do jeho smrti. Vidíme neuvěřitelné dílo muže s obrovským zá-palem pro věc, energií a neochvějnou vírou v Krista, pro kterého vposledku své dílo stavěl. Justo rozhodně neměl jednoduchý charakter - ten ostatně neměli ani mnozí ze světců. Justo byl uma-nutý, svérázný, miloval Boha, lidi ovšem zas až tak ne. Justův filmový portrét je otevřen mnohým interpretacím a diváka zve k přemýšlení nejen o svérázném staviteli chrámu, ale i o sobě samém: z čeho a jakým způsobem já sám stavím onu pomyslnou katedrálu svého života? (05.11.2023)