Ostrov

Poslední snímek v Challenge Tour Special - Filmový lov - film, který bych si pustila na pustém ostrově... Kdyby se mi přihodila taková nemilá událost, nejspíš se budu dívat tak dlouho, dokud mi nedojdou baterky, pak přijmu svůj úděl a stylově vyčkám, až se stanu součástí koloběhu přírody... možná jako v trpce poetických obrazech farmářova roku - jen dřina, radost a smutek - to promlouvá sám život, beze slov. (30.06.2015)

Nezúčastněné pozorování tvrdého života čtyřčlenné rodiny, obývající ostrov, který je bez sladké vody, zato oplývá dostatkem vyprahlé země, skalisk a soli. Vytržením ze stereotypu povinností je jednou za čas podzimní slavnost anebo výlet do města, který se poštěstí díky výjimečně ulovené rybě. Monotonnost plaveb za sladkou vodou, následné zalévání rostlin a dalších povinností vytváří zvláštní atmosféru téměř až transu, která je ještě podpořena poetickými záběry mořských vln, pohrávajících si se šiškou, plující chobotnicí nebo rozvlněných stébel obilí. Odevzdanost postav osudu jen podporuje civilní herectví, které se většinu stopáže omezuje pouze na nejjemnější mimiku a nejen tím evokuje neorealismus. Přes všechnu lopotu lze ale z postav cítit harmonii a dojem, že jsou opravdu šťastné. SPOILER Nádech tragiky potom přináší až smrt dítěte. RELATIVNÍ KONEC SPOILERU Ta přichází právě ve chvíli, kdy na pevnině probíhají oslavy za odpalování ohňostrojů, což ještě zdůrazňuje izolovanost rodiny od okolního světa. Jakkoliv je ale bolest velká, život jde dál a je třeba se vrátit do koloběhu povinností (byť zdůraznění žalu emociálním výstupem, myslím si, nebylo nutné)… OPRAVDOVÝ KONEC SPOILERU (13.06.2011)

Minimalistický snímek donekonečna se opakující úmorné dřiny, drobných radostí a trpného lidského údělu. Na druhé straně světa než Hemingwayův stařec vybojovává den po dni svůj souboj o obživu rodina rolníků. Na temeni ostrova obhospodařují své pole, ale vodu musí dovážet na loďce z pevniny. Tam a zpět, tam a zpět - několikrát za den, nesčíslněkrát za rok a tak po celý svůj život. Všechno v rytmických intervalech mořských vln či proměn ročních období zatímco se seje, sklízí ... a umírá. Roste před námi monumentální obraz lidského úsilí a nepoddajné vůle, ale zároveň si při konfrontaci s technologickým pokrokem doby nostalgicky uvědomujeme, že tu odchází jeden z tradičních způsobů života. (29.12.2007)

Na konci padesátých let čelila Šindóova produkční společnost Kindai eiga kjókai (Společnost moderního filmu) hrozbě bankrotu. Její filmy sice byly povětšinou pozitivně přijímané kritiky, ale nedokázaly přilákat dostatek diváků, aby na sebe dokázaly vydělat. V této situaci se režisér rozhodl za poslední peníze, jež představovaly desetinu obvyklého rozpočtu, realizovat ještě alespoň poslední film. Minimalistické drama Ostrov zobrazuje každodenní úděl rolnické rodiny, která žije na malém ostrově ve Vnitřním moři, kam není zavedená elektřina, ani zde není zdroj sladké vody. Otec s matkou každý den dovážejí vodu na pramici z nejbližšího města, aby s ní mohli zalévat svá vyprahlá políčka na strmých svazích ostrova. Vyprávění se soustředí na mechanické střídání každodenních namáhavých úkonů, kde jedinou změnou představuje střídání ročních období. Postavy svůj úděl příznačně nesou beze slov a film jejich tichou existenci ukazuje na pozadí přirozených ruchů prostředí a konejšivé hudby, která dnešním divákům evokuje přírodopisné dokumenty. Ačkoli Šindó na začátku vedle sebe staví významově podobné záběry lidských hrdinů a zvířat, není v jeho pohledu žádná jízlivost. Na rozdíl od jiného japonského režiséra Šóheie Imamury, který tuto paralelu pravidelně užíval k ozřejmění antropologického pohledu zdůrazňujícího pudovost lidské existence, Šindó ke svým postavám přistupuje s upřímným humanismem. Montáž nevyužívá k dosazování hodnotících významů, ale pouze jako prostředek zobrazení paralelních dějů. Právě střih v kombinaci s dlouhými záběry zde vyjadřují nepřetržité trvání lidského údělu. Film získal hlavní cenu na MFF v Moskvě a byl následně uveden do distribuce nejen v zemích Východního bloku, ale i na Západě. Zatímco zahraniční kritika pěla ódy na obraz prostého života, v Japonsku se Ostrov setkal s negativním přijetím. Začínající režisér a filmový kritik Nagisa Óšima například snímku vyčítal, že odevzdaností a pasivitou svých postav utužuje neadekvátní představy cizinců o Japoncích. Nicméně široké uvedení filmu v desítkách zahraničních zemí zachránilo Kindai eiga kjókai a s ní i režisérovu tvůrčí nezávislost. Šindó na Ostrov navázal dalším dramatem o přežívání člověka navzdory přírodě, tentokráte ovšem více vypjatým. Snímek Ningen (Člověk, 1962) zpracovává reálnou událost o námořnících, kteří na lodi poničené bouří čelí hladu a žízni. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Z filmu mám trochu rozporuplné pocity. Neustálé opakování těch stejných aktivit a vyloženě rutinní život postav mě k mému překvapení ani tak moc nenudil. Jako ukázka tvrdého života japonské nižší třídy rozhodně velmi dobré. Iritovala mě však počáteční naprostá bezemočnost muže a ženy, která se v průběhu filmu (až na menší záchvěvy) vlastně příliš nezměnila a konec mě, co do počínání hrdinů, docela zklamal. A navíc ta myšlenka jedné krátké dovolené připadající na celý rok neustálé dřiny…ubíjející. Celkově průměr, film, tak jak byl nastaven, mohl zvednout už jenom jiný závěr. (19.11.2012)