Kamenná svatba

Obe poviedky sa zasadené do rovnakého prostredia, kým tá prvá je sociálnou drámou o chudobnej žene a jej deťoch, druhá rozpráva o hudobníkoch na svadbe bohatého gazdu a láske dvoch mladých ľuďoch. Režiséri vzdávajú hold rumunskej dedine, istým spôsobom romantizujú ťažký život, neboja sa používať lyriku a poetiku a predovšetkým hudobné motívy. (15.07.2019)

Dvě povídky spojuje předloha, prostředí hornické vesnice (může za to údajně kameraman Demian), přítomnost smrti a estetizující, kontrastně černobílá kamera. Fefeleaga sleduje ubíjející boj o přežití ženské hlavy vymírající rodiny. Nadčasová a plošná témata smrti a existencialismu se odvíjí v meditativním tempu. Mizanscéna, symboly a v neposlední řadě doprovodná píseň jsou výmluvnější než dialogy. Bílý kůň je vyměněn za svatební šaty, propast pod koněm se mění v propast smrti mladé dívky. Opuštěnost kočárku a časté návštěvy hřitova dávají tušit někdejší početnost rodiny... Druhá povídka Svatba je světštější a paradoxně zároveň svátečnější, každodenost je zapomenuta a přichází čas úniku do svatebního veselí. Nevěsta je provdána za bohatého majitele zlatého dolu, miluje ale hudebníka, se kterým si naplánují útěk. Jejich společné štěstí je vykoupeno zbytečnou smrtí vojenského zběha, který se k hudebníkovi náhodně přidá během cesty na veselku. Tragika není tak drtivá jako v prvním příběhu, naděje je nicméně notně rozředěna. (12.02.2013)

Zaznělo tu v recenzích celkem vše co mě napadalo. Pár věcí navíc přeci jen: oba ty filmy mají poetiku spíš padesátých let, respektive v nich vidím poučení Iljenkem a Paradžanovem. Otázkou je, nakolik ve východním bloku zbývalo území etnografické filmařiny jako prostor pro vyjádření méně optimistických stavů. Poetika je v obou velmi dřevní - oholená je výprava (staré panenky a evokace zašlých podob secese je konstanta mnoha východoevropských filmů té doby), do dřeně oholená je hudba (zpěvák velmi připomínal Věcheta z pozdější Wajdovy Veselky). Podobný princip hudebních komentářů má Petrovićovo Brzy bude konec světa - tam je vlastně i podobně realizované "balkánské" násilí. Podobně pradávnou atmosféru má i Angelopoulosův Alexandr Veliký. V první povídce se mi připomněla Sirového Smuteční slavnost a obrazem ostatně i Kočár do Vídně - prostě žena a kůň. Oba filmy jsou velmi temné, moc naděje v temné době nedávají. (15.12.2022)

V kontextu balkánské kinematografie je Kamenná svatba (a její volné pokračování Zlato v horách) mimořádným filmem, který nemá obdoby zejména co se týče zvolené formy. Poetický minimalismus zasahuje jak do stylu, tak do vyprávění filmu. Netypicky rozvolněná fabule se sporadickými dialogy dává větší prostor obrazovému vyprávění a také výraznému zpěvu, který opětovně komentuje dění. Prostředí rumunské vesničky zastrčené kdesi ve skalnatých horách vyniká svojí nehostinností a naprostou odříznutostí od civilizace. V Kamenné svatbě ale nesledujeme sociálně uvědomělý portrét chudé oblasti; mnohem více jde o pečlivou konstrukci téměř apokalyptického, uzavřeného mikrosvěta, který vykazuje jistou podobnost s Turínským koněm Bély Tarra. Právě bílý kůň je také jedním ze spojujících prvků dvou povídek v Kamenné svatbě, dalšími jsou různá místa nebo předměty. Lidé a jednotlivé postavy zde naopak nepředstavují kontinuum, neustále se mění a my ani nemáme čas se s nimi sžít a fixovat se na ně. (19.01.2013)

Veroiova první povídka je sice drsná, vizuálně krásně natočená ve viditelně komponovaných záběrech-obrazech, ale taky nudná a s předvídatelným dějem. Pitova druhá je ale výborná, živá, dynamická a překvapivá (tím vším tak kontrastuje s tou první), vesnické drama s hudbou a tancem se podobá slovenským (některé motivy připomínají první povídku Zbehovia z Jakubiskova Zbehovia a pútnici) nebo jugoslávským filmům. (25.06.2008)