Správce Sanšo

Tiež si kladiem otázku, ako by sa s tým dopracovalo Mizogučiho majstrovstvo bez zásahov cenzorov. I tak je ale Sanšo zlatou ukážkou disproporcie všetkých druhov emócii i hlbokej sebareflexie národných dejín. Takisto odmení iba pozorných a načúvajúcich, než buranov a nechápavých bez zmyslu umeleckej krásy, ktorá tak umocňuje všetky esteticko-humánne zložky do tých najsamlepších výšin. Prenádherne natočená legenda utrpenia a krutosti svojej doby, púť života premien a stretnutí. Miestami sa nato paradoxne ťaživo nahliada, to ale skrátka patrí k tým naj filmom bezozvyšku. V niektorých momentoch sa môže kľudne stať, že vám ustane hrdlo a dych, pokiaľ si budete vedieť túto smutnú odyseu vychutnať http://www.9em.sk/?p=3389. (28.05.2015)

Správca Sanšó by istotne patril v pomyselnom rebríčku najdojímavejších ázijských filmov medzi tie najvyššie umiestnené. Vlastne ma pri jeho sledovaní napadlo, prečo sa dnes nenakrúcajú s takou samozrejmosťou a bez kalkulácie také silné melodrámy. Jeden príklad z filmu: v odlúčení po dlhých rokoch počujete niekoho spievať pieseň, ktorú zrejme zložila Vaša matka, o ktorej ste si mysleli, že ju nikdy neuvidíte. Čo dokáže rozsvietenie takejto nepatrnej nádeje v ľudskej duši, aj o tom je tento film. Samozrejme odporúčania nesmerujú cynikom, ktorých podľa tunajších hodnotení nie je ťažké identifikovať. No a je aj o tom, že história Japonska nie je žiadna exotická romantika, ale rovnaká tortúra, ako všade na svete. Stačí za započúvať o textu spomínanej piesne. Život je proste utrpenie....po celé veky a všade. (24.08.2016)

Osobne milujem podobne vystavané snímky. Silno ľudská dráma, plná sentimentu a humanity, ale aj nedôstojnosti a potupy. Japonská kinematografia vie, ako šrubovať filmy. Pekne pomaličky, s nastupujúcimi aspektami toho ktorého žánru. V tomto prípade je ending srdcervúci a plnohodnotný. Lenže zvyšné, necelé dve hodiny, by nemuseli byť tak strastiplné a nudné, poprípade odradzujúce. Režisér natočil film, kde nieje núdza o príbeh, ale núdza o príbeh ktorý by zaujal celou svojou majestátnoťou. (14.02.2016)

Pro mě nepopsatelné. Až tak nepopsatelné, že vykrádám několik cizích výroků, abych tenhle Mizogučiho masterpiece popsal. "One of the most emotionally painful films I've seen in recent memory. Astonishing. An absolutely beautiful story of how ideals can transcend the worst misery"..... "Devastating, captivating, elevating."..... "This film has that rare, at the same time simple and mystical beauty found only in myths or legends." Jedna z nejpamátnějších závěrečných scén v historii filmu. (21.07.2014)

Dlouho jsem neviděl film, který by měl tak nádherný a dokonale prokomponovaný obraz, jako je tomu u Správce Sanša. Z každého okénka snímku čišela promyšlenost a cit pro krásu, dokonalá práce s kamerou - zkrátka maximální podívaná. Ale samozřejmě samo o sobě by to nestačilo... Pokud by nemělo zůstat jen u krásně natočené nudy, či efektním nesmyslu, musí být film podpořen scénářem, který za něco stojí. I v tomto však měl Mizoguči štěstí, nebo lépe řečeno projevil svůj vypravěčský um. Moralistický příběh sourozenců, pocházejících z urozené rodiny, v dětství násilně odloučených od matky a prodaných do otroctví, je protkán humanistickými myšlenkami, touhou po svobodě a současně tragikou reálného života, přitom je poutavý a do značné míry překvapivý. Vyčítat filmu přehnaný idealismus a naivitu není dle mého názoru na místě. Vzhledem k tomu jak toto Mizogučiho džidai geki končí, nevnímám ten idealismus tak ostře... Navíc existuje spousta jiných tradičních "velkých příběhů" např. v evropské literatuře, které se vyznačují silným idealismem, naivitou a nelogičností jednání hlavních postav - a přesto bych se je zdráhal šmahem kvuli tomu odsoudit. Je to prostě jeden z možných způsobů, jak srozumitelně a nekomplikovaně poukázat na nějaký problém společnosti - a to samo o sobě špatné není. (SPOILER) Bráno do důsledků - který rozumný potentát by jmenoval guvernérem nevzdělaného, v podstatě bezvýznamného uprchlého otroka jen kvůli tomu, že je synem bývalého guvernéra? A kdo by byl schopen rezignovat na svou funkci s vírou, že jím kontroverzně zrušený a pro mnoho mocných výhodný institut otrokářství zůstane zakázaný? Takových nerealistických situací se nejen v tomto filmu dá najít celá řada, ale to není podstatné. Důležité je, že bez soucitu člověk není člověkem, a nelogičnosti, které vyčnívají z jinak kompaktního příběhu (legendy), jsou druhotné. (KONEC SPOILERU) Nezapírám, že postava Zushia mi občas byla protivná. Když ale sečtu všechny body, byl jsem s tímto filmem náramně spokojen. (20.07.2008)