Stovky bobrů

Ááá! *** Nemá ani smysl soutěžit tu s ostatními o lepší popis a soupis všeho, co je v tomhle beze zbytku svérázném díle svěží, novátorské, krutě a chytře vtipné a jaké všechny žánry a učební a herní postupy to propracovaně reflektuje, parafrázuje a důvtipně protíná, ani jak kaskádovitě se tu nalíčené pasti triků, vtipů, akcí a reakcí rozevírají vždy o jeden další svébytně logický úskok dál, takže vás to udrží ve střehu, rozjařené a nadšené. *** Ale asi má smysl podotknout, že to zároveň není bezhlavě kratochvilná, vyprázdněná legrácka. Ta na pozadí soustavně zdůrazňovaná reflexe rozdílu mezi herním avatarem a živou lidskou postavou (nota bene nepříliš bystrým mileniálem, sebestředným jelimánkem, jehož progres by nebyl nijak rychlý či bezbolestný ani v normálním světě, natož ve světě kruté logiky herního učení se, opakování a variování), stejně jako reflexe střetu mezi jedincem a organizovanou masou, je nejen třeskutě vtipná, ale zároveň i sžíravě poučná a smrtelně vážná - a přesto dílo ani na chviličku nevypadne z roviny zábavné grotesknosti (a taky mu ani na jediný moment nedojde dech). *** Smích, který zněl v ustavičných salvách kinem a nahlas tryskal i z mého hrdla, měl každopádně širokou škálu zabarvení, vyvěral z různých hloubek a počítal s porozuměním na základě celkem pestrých zkušeností, a to je velká poklona.*** (Bio Oko, 4. 5. 2024.) *~ (04.05.2024)

Oproti většině komentujících mi ty stále se vracející pasáže přišly nejvtipnější, protože tím, jak film přebírá mentalitu survivalových videoher, tak tímto celkem odvážně nepřeskakuje jeden z jejich nejdůležitějších elementů a to potřeba neustálých repetic a grindingu, motivující hráče k vynálezávosti způsobů, jak tyto procesy automatizovat. Když sledujeme sekvenci, ve které každou noc někdo zabije a ukradne psa ze spřežení, přičemž každou takovou noc zmenšující se počet oněch psů musí hrát spolu jinou karetní hru, dokud ten poslední si prostě odevzdaně nevykládá pasiáns, tam ten film cením nejvíce. Podobně tomu pomáhá, když navzdory tomu, že míra postprodukčních doplňků zde přesahuje poměr těch reálných, se lesní zvířátka drží své podoby zmatených lidí navlečených v hadrech, ze kterých dost často zjevně píču viděj a jejich každej pád na držku je prostě hrozně naplňující. Docela dlouho ale trvalo, než jsem ten film přijal, protože třeba oproti takové Panice v městečku, která byla autentickou zběsilou anarchií pošílené mysli, tak u Hundred of Beavers můžete mít hodně dlouho pocit takovýho toho taťkovskýho šaškování před dětma na rodinném výletě a dokážete si ho vlastně dobře představit promítaný někde v dětském stanu na Pokáč kempu (jsou tam vůbec jiné stany?). Naštěstí ta kadence vtipů je neuvěřitelná a když se začnou vracet v plné síle všechny running jokes, jste celkem bezbranní. Jsem trochu rezervovaný ohledně těhlech green screen taškařic (kterých býval odjakživa plný YT), ale v tomto případě budu citovat profesorku McGonnagalovou poté, co na konci roku Brumbál náhodně nahází Nebelvíru přesně tolik bodů, aby to natřeli Zmijozelu: This goes against all the school rules and my entire moral code but I'm too drunk to care.  (12.05.2024)

Připadám si trochu jako exot, že evidentně všemi autenticky milovaný bizarní film hodnotím tak nízko, jak hodnotím, ale já to tam prostě nevidím. A to jsem Bobrům dával šanci nadvakrát! Poprvé před pár týdny vzdáno po 15 minutách s tím, že mě to asi trefilo ve špatné náladě, dnes napodruhé zvládnuto do konce, ale prostě ne. Nezasmál jsem se ani jednou, a ani mi není jasné, čemu jsem se smát měl. Když zhulíte teletubbies a oblíknete je do černobílé, tak máte zhulený černobílý teletubbies. Pořád jsou to teletubbies, nikoli nezávislý filmový masterpiece. (20.04.2024)

Happy Tree Friends: The Movie meets O človíčkovi. S bobry; stovkami chundelatých bobrů. Svébytná, hravá, nápaditá (a především mrtě vtipná) ujetina "made in Hornbach" pracující s poetikou němých a animovaných grotesek. Autorům se daří neustrnout na místě, videoherně gradují a neustále posouvají koncept i jeden každý vtípek.🎵La La La La La🎵 (08.03.2024)

Už Harold Lloyd a Tex Avery věděli, že nemůžou natočit stominutový film, ve kterém by byla jenom non-stop grotesková akce. Mezi tou akcí musí být ještě něco, co ji nějakým způsobem spojuje a dává jí smysl (přičemž slovo "smysl" může mít spoustu různých významů). Mike Cheslik to odvážně zkusil (beze smyslu) a skoro se mu to podařilo. Jsem rád, že jsem to viděl, ale od poloviny filmu jsem se nudil (ano, i při tom "šíleném" závěru). (21.04.2024)