Písečná žena

Hudba: Tóru Takemicu. Už kvůli hudbě stojí za to Písečnou ženu vidět. Takemicu, který je zde ještě pod inspiračním vlivem Druhé vídeňské školy (tedy nikoli typicky japonská hudba jak píše Art), dodává celému filmu hypnotický rytmus a dokonale vystihuje tísnivý pocit neustálé hrozby. - - - Poznámka pod čarou: Novela Kóbó Abeho bývá někdy přirovnávána ke Kafkovi. S touto podobností bych byl opatrný. Nejenže Abe se s Kafkou seznámil až později, ale navíc je u tohoto japonského spisovatele spíše než Kafkovské rozrušení společenských vazeb vlivem moderního uspořádání světa znatelná inspirace jeho lékařským studiem. Pozice člověka je u něj výrazně odduchovnělá a zmaterializovaná, podobná behavioristickému popisu chování zvířat. Písečná žena mi tak připomíná spíše jakýsi vědecký experiment zkoumající přizpůsobení člověka v abnormální situaci kořeněný jistou porcí cynismu. Díky tomu mám pocit, že by věrnějším kandidátem pro zfilmování Abeho Písečné ženy byl režisér Šóhei Imamura, pro nějž je analýza lidského chování hlavním tématem jeho tvorby. (To ovšem nic nemění na výjimečnosti Tešigaharovy adaptace.) (16.01.2007)

(1001) Tohle se stane, když jste uvrženi do života. A nebo jenom poté, co napíchnete mravkolva na špendlík. (?) Zajímavou hlavu zavařující úvahu jsem navštívila v momentě, když hlavní muž (podle anglických titulků) pronese souvětí: "Men aren't dogs, you can't put them on a leash." Ve své hlavě jsem si to automaticky přeložila jako: Muži nejsou psi, nemůžete je uvázat na vodítko." Ale co když tím myslel "lidé", ha?! Podle krátkého slovníkového průzkumu japonština nerozlišuje mezi termíny muž a člověk, má pro oboje jedno slovo (otoko), ale muži (hitobito) a lidé (hito) už se liší. Jenže ani zaboha nejsem schopná poznat, co z toho, jestli vůbec něco, tam ten chudáček říká. A posouvám se dál: I jinak ho nechápu. Když ho napadne, že může udělat žebřík, proč neudělá žebřík? Ale to je samozřejmě moje polemika s lidskou povahou, nikoliv výčitka k filmu. Možná nejsem člověk? Možná nejsem muž. (26.07.2015)

Keď sa tak za tým retrospektívne obzriem, prvá hodina bola geniálna. Človek chytený do beznádejnej situácie, človek, ktorý má ´´tam vonku´´ život, prácu, zázemie. Uväznený medzi piesočnými dunami, z ktorých niet úniku, pokiaľ to väzniteľ nebude sám chcieť. Chystá sa na útek, alebo sa predsa len poddá svojmu osudu? Ďalšia hodinka aj pol ( nie toho istého ) pre mňa ale znamenala jednu veľkú nudu, bola v znamení poetizmu a vecí podobných, ktoré moja osoba prijíma s ťažkosťami. Hodinku dole a bolo by to možno aj za max. (30.11.2017)

Hlavu mám díky snímku plnou písku a absurdity. Takhle silně a minimalisticky relativizovat pohled na svobodu člověka jsem ještě neměl možnost ve filmu zhlédnout. Jednou pro vždy si musím uvědomit, že hodnoty nejsou ultimátní, ale sociokulturně podmíněné. I v tak elementárních tématech jako je svoboda. Poušť hraje hlavní symbolickou roli. Ztělesňuje plíživou, ale nekonečně silnou moc. Přetváří, pohlcuje, vyprazdňuje a nutí k rezignaci. Pod povrchem plná života, ale pro obyvatele sisyfovským prokletím. Otázka, která mi teď vrtá hlavou taky není moc příjemná. Co je vůbec svoboda, kde jí hledat? Jsem já vůbec tak svobodný, jak jsem si představoval? Nebo jsem si tu hodnotu akorát upravil do podoby, která reflektuje mé pískoviště. Je svoboda vůbec důležitá? A nemůžeme jí až moc snadno chybně pojmenovat? Když je takhle nabouraná ta svoboda vnější, ani Stoikové s tou vnitřní nijak zvlášť nevyznívají jednoznačně. Tfuj. (25.03.2011)

Zaujímavý film odohrávajúci sa skoro celý na jednom mieste a to v dome na piesku. Hlavný hrdina je výborne vybraný a tým myslím hlavne jeho osobnosť. Hlavný hrdina počas trvania filmu prechádza rôznymi stavmi a to napríklad rebéliou, odmietaním situácie, zmierením sa so situáciou atď. No prakticky sa dá povedať, že chce byť len užitočný pre spoločnosť a aby si ho niekto vážil. Žena (piesočná žena) je pripútaná v podstate na jedno miesto a niekedy sa správa iracionálne. V každom prípade piesočná žena je občas sexuchtivá a hlavne čo nechápe je pocit zdanlivej slobody, ktorú potrebuje jej "pomocník". Piesok je v tomto prípade metafora niečoho zlého čo je v podstate všade v ľuďoch, zvieratách v prírode a aj keď sa človek umyje stále mu niekde zostane. Koniec je samozrejme najzaujímavejším na celom filme z dôvodu, že iný človek či iná osobnosť, ako bol vybraný učiteľ zbierajúci piesočných chrobákov by sa zachoval inak. (30.07.2015)