Sindibád

Adaptace povídek velmi psavého maďarského dekadenta a impresionisty Gyuly Krúdyho (v češtině vyšel výbor Příběhy Sindibádovy a román Červený dostavník), velkého milovníka tajemna, žen všech druhů (samozřejmě záběr z bordelu), všech ročních období i dobrého kvalitního jídla. Vše toto se ve filmu objevuje v podmanivě malířských kompozicích doby secese a rané moderny, kde hrdina - stylizován do postavy z Pohádek tisíce a jedné noci námořníka Sindibáda, přenesen do tehdejších Uher (to jest i dnešního Slovenska), putoval krajinou, která ho zanesla i na katolickou pouť (krásné záběry věřících stařenek). (12.08.2010)

Již popsaná, vysoce estetická forma, je věcí první. Nádherná kamera i výprava. Všechna čest geniální sekvenci jezení, kde se mi dělalo špatně jenom na detailní záběry rosolovitých pomazánek a následném uvědomění, že Zoltán Latinovits (společně s Andrásem Kozákem nejvýraznější maďarský herec) to sežral všechno najednou. A věcí druhou je stránka zvuková, textová - jak skvěle vyzní hláška "Zabiju tě" v takové hyperstylizaci. Ve své podstatě je Sindibád neskutečně smutným filmem - vědomí, že opravdová láska s velkým L nikdy nepřijde a zklamání míchající se s naprostým vyčerpáním po zjištění, že hledáním lásky strávil Sindibád celý život. (31.07.2012)

Ukázka dialogu: "Mými druhy jsou smaltované dostavníky" - "Žáby, hadi a křečci vidí počasí dopředu" - "Ano, pouze rovní muži nevidí zítřka.".....Dáva vám to smysl? Že ne? A takových slovních perel je film plný od začátku do konce. Vyprázděná narace s hezkými obrázky, kdy prošedivělý muž středního věku prochází městem a byty se secesním nábytkem a ženské protějšky se mu nabízejí bez rozmyslu, jak zrovna tvůrce napadne. Sááákryš a to jsem si myslel, že jsem artově založený a pocitové filmy jsou moje krevní skupina. No nic, popojedem. Aťžijou smaltované dostavníky! (23.07.2012)

Zoltán Huszárik, duší filmař-básník - ale i výtvarný umělec a grafik - označující své experimentální snímky jako piktografy (psaní v obrazech), pracoval do své sebevraždy v roce 1981 ve Studiu Bély Balázse, kde ovlivnil i řadu mladších kolegů krystalicky čistou filmovostí a prací s obrazem, jež se bohatě projevila i v jednom z mála dlouhometrážních filmů, které natočil, Sindibádovi, vzniklém podle bohémských autobiografických povídek Gyulyho Krúdyho. Dějištěm jsou venkovská zákoutí a plenéry ve všech poetických ročních dobách i interiéry domů, lokálů a nevěstinců ve stylovém období zdobné secese, krátké epoše jemných kostýmů, něžných linek a ornamentálních tvarů. Jimi prochází zestárlý labužník a milovník žen Sindibád, tvarovaný podle postavy z Pohádek tisíce a jedné noci, jenž se stává v Huszárikově pojetí subjektem celého vyprávění: jeho očima vnímáme a soustředíme se na detaily života, který již uniká a zčásti ožívá jen ve vzpomínkách na bývalá milostná vzplanutí, lahodné smyslové požitky, mládí a elán. Mozaikovitá struktura využívá barevné a světelné imprese, dekorativnost prostoru, přirozenou krásu květů, či zrcadlení na ledové plošině, kamera se pohybuje v prostoru, a záhy ji střídá montáž detailů a makrodetailů (především jídla). Film plyne dál a Sindibád chřadne, symbolicky jako Ježíš na kříži pak klesá k zemi v barokním kostele a film tiše uhasíná s ním. (17.01.2012)

Parametrická narace těžící z mozaikovitých momentek. Kontinuální není ani střih, ani diegetická hudba, tyto prvky vytvářejí mentální subjektivitu s náhle se vynořujícími vzpomínkami hlavního hrdiny, hedonického Sindibáda. Secesní přelom století, dívky i zralé ženy oděné jak do lehkých krajek a šifónů, tak do těžkých sametů a kožešin. Rozkvétající poupata zjemněná měkkým světlem, průstřihy na detaily prostředí měšťanských bytů, ale i gotických kostelů nebo přírody ve všech ročních obdobích, všudypřítomných žen. (08.01.2012)