Povídky o bledé luně po dešti

Filmová "balada" o všem, co určitým způsobem souvisí s lidskou existencí. Poblouznění, touha, hamižnost, lidská zrůdnost, láska… to všechno Mizogučiho film ztělesňuje. Náležitě pochmurný, přitom svůdný příběh, prodchnutý kouzlem nadpřirozenosti, staví Povídky o bledé luně po dešti do skupiny těžko uchopitelných snímků a zároveň je po právu řadí mezi nejvýznamnější díla japonské kinematografie. Film, který se nedá zařadit do určité žánrové skupiny, po vnitřních stránkách se vymyká všemu, co jsem dosud viděl, přesto je natočen klasickým způsobem a všechno, co v něm je, má své opodstatnění, byť je to často velmi abstraktní. Srovnávat styl Kendžiho Mizogučiho s Akirou Kurosawou není na místě, oba dva umějí vyprávět, oba pro mě představují průkopníky modernistické kinematografie. Pro fanouška japonských filmů je však zajímavé zkoumat ty drobné rozdíly v jejich přístupu k filmové řeči. Mizogučiho styl mi nepřijde až tak zásadně jiný od toho Kurosawova, přesto je patrně odlišný v oblasti tvůrčí estetiky. Mizoguči vypráví lyričtěji, tajuplněji, v jeho vyprávění je až něco mystického (což je jistě přeneseno z literární předlohy). Kurosawa mi připadá zase o něco přímější, epičtější, což je jistě výhoda pro vyprávění velkých hrdinských příběhů (Sedm samurajů). Japonská kinematografie je příliš rozsáhlá na to, aby průměrný divák mimo Japonsko mohl přirozeně pochopit veškeré její skryté významy a paralely, byť jsem přesvědčen, že její síla tkví právě v tom, že je skutečně univerzální a nadčasová. Přesto, že jim nemusíme ve všem zákonitě rozumět, dokáží japonští filmaři (Kendži Mizoguči je jedním z nich) svými díly tvořit zázraky; především pak umějí zhmotnit základní pravidlo kinematografie, že film by měl v prvé řadě přivádět diváka k úžasu. Kázat a moralizovat může až potom! A navíc Povídky o bledé luně po dešti nalézají jedinečnou rovnováhu mezi nádhernou filmařinou a svým vnitřním sdělením divákům. (15.04.2021)

Poviedky o bledej lune po daždi sú veľmi pokojným filmom. Ťažko by sme tam hľadali nejakú akčnú scénu. Celý príbeh sleduje osudy nesúrodej dvojice manželov - ktorých poháňa túžba byť bohatými. Jeden sa chce stať kvôli tomu samurajom, druhý chce predávať svoje keramické výrobky, ktoré vyrába so svojou ženou aby jej mohol zadovážiť všetko na čo len pomyslí. To čo začína ako obyčajný film sa zvrtne duchársky príbeh, ktorý namiesto toho aby strašil, alebo pôsobil stiesňujúco, skôr budí akýsi záujem. Veľa tradičných prvkov, či už divadla Kabuki, alebo hudby, ktorá je vo filme použitá dotvára neopakovateľnú atmosféru filmu. Príbeh je to jednoduchý, dokonca aj s morálnym poučením na konci, ktorý ale podáva všetky príbehové zložky veľmi decentným spôsobom. Prechody medzi reálnym a nereálnym svetom sú veľmi tenké a tak ich film aj prezentuje. Po dopozeraní som bol jednoducho nadšený. Aj napriek tomu, že je to už niekoľko desiatok rokov od vzniku, je tento film krásnou pripomienkou zlatého veku Japonskej kinematografie, kedy filmy - akokoľvek jednoduché, obsahovali tak výrazný režisérsky rukopis, že uchvátili diváka a nepustili ho až do konca. (06.03.2012)

Dvě povídky ze sbírky Akinari Uedy filmovým zpracováním dost tratí. Byla vypuštěna jemná ironie a příjemně kousavý nadhled a zůstala jen velmi jednoduchá moralita o pravých hodnotách v životě prostého člověka. Nenadchne ani výtvarným zpacováním, kostýmy byly možná nominovány na Oscara, ale mne tedy převážně rolnické hadry, které na sobě mají herci, nikterak neoslnily. Vlastně mi nejlepší a nejhezčí na celém filmu přišel jeho náhodně objevený obal DVD. (15.07.2007)

Slepení dvou povídek založených na lidových bájích (ani o povídkách, ani o bájích jsem neměl nejmenšího tucha) do jednoho příběhu... Zábavné, leč zlom z příběhů dvou bezejmenných rolníků (oni tedy nejsou ani z daleka bezejmenní, jen výrazně tuctoví) ze společné předehry do dvou rozdílných částí je snad až příliš násilný. / dopíšu zítra, neb jsem znaven / (23.03.2014)

Poviedky nie sú rozprávkou, na to sa tu dejú (resp. sú ukazované) príliš kruté veci, nie sú ani historickým filmom, na to sa tu dejú príliš nadprirodzené udalosti. Sú skôr dramatickou baladou, zasadenou do japonskej minulosti 16. storočia. Japonsko sa síce ocitlo aj v období mieru, ale poväčšinou bolo sužované občianskymi vojnami a tie sú filmársky zaujímavejšie. Napriek tomu budete po filme premýšľať nad vecami, ktoré nemusia byť nutne spojené s vojnou (i keď tu priamo sú). Otázky mužskej zodpovednosti za rodinu, opantanosti ženami a nakoniec aj čistej lásky sú nadčasové. Len teraz neviem, či mal hrnčiar šťastie, že videl mŕtve ženy, videl ich potom za život podstatne viac, ako bežný smrteľník... (10.02.2016)