Antonio Gaudí

Kdysi jsem někde četl, že secese měla sice množství vysoce talentovaných tvůrců, ale jen jednoho génia - Gaudího. A po tomto dokumentu tomu věřím. Je to svým způsobem dokument dokonalý, téměř bezeslovný, jen hudbou doprovázený. Žádné informace o osobě tvůrce, jen záběry krajiny, staré architektury a hlavně jeho staveb. Celky, polocelky, detaily, a téměř statická kamera. Pohádkové stavby s barevnými fasádami a s interiéry vykládanými mozaikami, které by mohly být pozadím pro vyprávění z Tisíce a jedné noci. Stavby, které vypadají jako živý organismus, zábradlí jak páteř nějakého pratvora , střecha s hřebenem jak dračí hřbet, bílé interíéry téměř jak znějakého sci-fi příběhu. Kostelíky v rustikálním stylu a nakonec Sagrada Familia, která nevypadá ani jako stavba z kamene, ale jako organický útvar. (13.05.2012)

Filmografie Hiroshi Teshigahary není příliš obsáhlá - po smrti otce Sofu Teshigahary se musel začít starat o jeho kulturní institut, navíc se věnoval i jiným formám uměleckého vyjádření - přesto však obsahuje hned několik děl, která považuji za klíčová v rámci celé historie filmu (Písečná žena, Tvář toho druhého...). Značnou část jeho produkce však tvořily také právě portréty různých osobností, z nichž právě tento, o legendě katalánské, španělské i světové architektury, je nejrozsáhlejší a asi i nejznámější. Za celou ca hodinu a čtvrt padne max. 5 vět, jinak jde o čisté vizuální orgie - Teshigaharův filmařský um skvěle vyniká, pokud člověk vzápětí sleduje dokumenty, jenž jsou na druhém nosiči jako příloha (způsob zachycení jednotlivých staveb a různých detailů se se sterilními kamerami např. BBC vůbec nedá srovnávat). Za zmínku rozhodně stojí alespoň dva z několika dvd bonusů - jednak záznam z instalace uměleckých skulptur Hiroshiho otce (jehož tvorba v lecčems přpomíná právě Gaudího styl), druhak původní filmový materiál, sesbíraný při první cestě (syna i otce) do Španělska, kde se dočkáme, byť na moment, třeba i Salvadora Dalího... (29.04.2009)

Antonio Gaudí, nejobdivovanější modernistický architekt. Rok 1984, Sagrada Familia byla zapsána do seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO. Hiroši Tešigahara, multifunkční japonský umělec v údivu nad neobyčejnou krásou křivek a tvarů architektury katalánského modernisty. Isidre Puig Boada, katalánský architekt, sám spolupracující s Gaudím od roku 1914 na stavbě Sagrady Familie a ředitel této stavby od roku 1950. A také Rjú Segawa, kameraman té poetické ódy nadpozemsky ohromujících Gaudího děl. Tešigahara nechává promlouvat tvorbu světoznámého katalánského architekta, a jeho zkušené umělecké oko si nedokáže nepovšimnout Gaudího zdrojů inspirace: v ulicích tak nachází temperament a pestrobarevnost živoucího života, na horách a venkově majestát a zbožnost románského a gotického křesťanství, a také tu samotnou Matku přírody v neopakovatelné rozmanitosti podob. Nezapomíná ani na Eusebi Güellho, Gaudího mecenáše a uskutečňovatele jeho stavebních i sociálních projektů Barcelony. Síla argumentu je podpořena pohybem, který se s organickými tvary laská a souzní s nimi ve výkřicích ohromení, že nemožné se stalo skutkem. Tešigahara rozehrál intimní uměleckou rezonanci! (10.01.2021)

Neskutečný dokumentární poklad, nejen tím, že dává nahlédnout, jak vypadala Gaudího architektura v 80.letech velmi zanedbaně oproti dnešku (např. zrezlá zamečničina, zčernalé omítky, vypadaná mozaika, atd.). Především však se jedná o originální a unikátní pohled japonského oka na evropské umění (s maorskými vlivy), a společenské či náboženské reálie na starém kontinentu vůbec. Ukazuje také motivy z katalánské přírody a koloritu obyčejného života, jež byly mistrovou inspirací. Zde platí, že čím víc divák ví nejen o Gaudím, ale také o Japoncích, Španelech, a vzájemných historických vztazích, užije si sledování tím lépe. Anebo se také nechá prostě unášet magickými obrazy a hypnotickou hudbou, bez jakéhokoliv komentáře. Zbývá jen dořešit co k tomu zážitku servírovat - zda kalíšek Sake při pokojové teplotě, nebo sklenku vychlazené Cavy. (19.10.2023)

Žiadne odpútavanie oka diváka od nádherných záberov. Len hudba a obraz. A obraz unikátny. Väčšina diel sa nachádza v Barcelone a ak ste ich na vlastné oči videli, dušu vám omýva pocit blaha. O samotnom Gaudím sa takmer nič nedozvieme, ale ak sa rozhodnete pre tento dokument, je takmer zaručené, že si dodatočne o ňom budete chcieť prečítať. A jeho životopis stojí za to. Keď dokončia Sagrada Familiu (vraj v r. 2026), myslím, že to bude presne čas na opätovnú návštevu a oživenie spomienok. Vďaka Gaudímu som kedysi objavila nádheru secesie a začala sa zaujímať aj o ďalších jej predstaviteľov. (23.07.2020)