Legenda o Suramskoj kreposti
Legenda o suramskej pevnosti
The Legend of Suram Fortress
Obsahy(1)
Sergej Parajanov natočil tento film po po několikaletém pobytu v komunistickém lágru a v nepřízni sovětské státní moci. Jako předloha posloužila gruzínská lidová pověst o mladíkovi zazděném ve zdech pevnosti. Parajanov toto téma využívá k záplavě poetických obrazů, značně ovlivněn orientálními koberci a byzantskými mozaikami. Příběhu také dodává hlubší morální poselství o lidu věčně vzdorujícímu utlačovatelům. (troxor)
(více)Recenze (14)
Znovu sa je na čo pozerať. Hlavne pozerať, lebo zvyšok chápania je len na úrovni útržkov legendy. Dá sa pochopiť , že pevnosť sa rozpadáva, a nedá sa opraviť, kým sa za ňu neobetuje hrdina a jeho srdce bude pevnosť ochraňovať naveky. Príbeh je to gruzínsky, teda perzský, skoro arabský, ale analógia s kresťanstvom je jasná: Jeden obetovaný baránok zachráni celé ľudstvo. Či chcel práve to autor povedať, netuším, ale hovorí to veľmi ťažko zrozumiteľne a jeho obrazom na chuť neprichádzam. ()
Legenda o Suramskej pevnosti - po ťažkej perzekúcii zo strany sovietskej moci, nasledujúcej po natočení Farby granátového jablka si režisér odsedel takmer desať rokov v gulagoch. So 16 ročným odstupom dostal možnosť pokračovať v prerušenej filmárskej tvorbe. Záujem o vyjadrovanie sa pohyblivými symbolizujúcimi obrázkami, oživujúcimi staré tradície a korene gruzínskej kultúry, folklór, históriu, a pridané etické posolstvo, ostal. Dej sa stal pre diváka pochopiteľnejším, viacvýznamovosť ale čiastočne ustúpila prerozprávaniu legendy o pevnosti, ktorej základy sa stále borili a spevniť ju mohol len samoobetovací čin. Emocionálna sila granátového jablka sa však tentoraz nedostavila. Pre obdivovateľov perzskej a byzantskej kultúry nepochybne majsterstück, pre mňa síce pekná ale predsa len trochu zdĺhavá návšteva múzea starých kultúr, s výkladom v podobe povesti o láske, zrade, pokore a obeti, komponovaným do nadpismi oddelených samostatných obrazových kapitol. ()
Hlúposť najvyššieho kalibru. Sergei Parajanov úspešne zabíja moderného diváka rozvláčnym nepochopiteľným dejom, strnulými nehercami a nezaujimavou minimalistickou výpravou. Výsledná patlanina tak vo výsledku vyzerá ako naivný pokus o art film netalentovaného tureckého režiséra zo 60. rokov. ()
První setkání se Sergejem Paradžanovem mě zastihlo zjevně nepřipraveného a směle se chopilo primátu nejnesrozumitelnějšího filmu, jaký jsem dosud viděl. Upřímně nemám nejmenší ponětí, o čem pojednává byť jedna z jeho mnoha částí, natož celý film. Možná je to tím, že nevím nic o oné gruzínské pověsti, jež je mu předlohou a o jejíž srozumitelné převyprávění se režisér nesnaží, nebo tím, že má pozornost s ubíhajícími minutami slábla a i když jsem zaslech jméno, které jsem z předchozího průběhu měl znát, nebyl jsem schopen je přiřadit. Ať tak či onak, z oněch "mnoha významů" jsem neobjevil ani jediný a z předlouhých 90 minut si odnesl snad jen poměrně silný dojem ze zvláštního vizuálního zpracování. Slabé ***. ()
Jedná sa o sfilmovanú gruzínsku povesť a zamurovaní chlapíka do múru pevnosti. Lenže čiste v štýle Paradžanova, takže možno túto dejovú líniu častokrát ani nebudete vnímať. Budete totiž zavalení pečlivo naaranžovanými zábermi s centrálnou dispozíciou a postavy sa budú neustále na vás pozerať. Čiže opäť niečo na hranici rozprávania a statického výtvarného umenia. Mne tu to rozprávačstvo pomerne chýbalo, Paradžanov však všetko podriaďuje svojmu videniu sveta a my sa mu buď prispôsobíme, alebo máme smolu. Pochopenie diela je bohužiaľ v plnej svojej kráse nemožné, proste kto z nás pozná gruzínske povesti a kto vidí režisérovi do hlavy? ()
Strhující hagiografické dílo Sergeje Paradžanova citlivě zpracovává starou gruzínskou legendu o mladém muži, který se obětoval, aby mohla znovu povstat pevnost klíčová pro ochranu/spásu vlasti. V tomto „oživeném obrazu“ (tato zeyerovská aluze není mimoděčná, i zde je neobyčejně vyrovnaný poměr mezi věrností předloze a vlastním vkladem…) se objevují témata národní (krása krajiny, ohrožení vlasti, člověk týraný politickou mocí, lidové zvyky), náboženská (rané křesťanství mísící se dlouhodobě doznívajícím pohanstvím; jeho plodem je čistá bytost obětující se pro druhé) i milostná, která se prostupují a utvářejí pevný, harmonický celek. Paradžanov nadto přejal symbolistický jazyk legendaristického žánru: děj vypráví pomocí samostatně působících scén či obrazů (zpravidla individuálně pojmenovaných), které se mezi sebou liší délkou, mírou (ne)dějovosti i převahou některé ze zmíněných tematických vrstev. Bohatá imaginativnost, koncentrace na nedějový, symbolicky prohloubený obraz, důmyslně volená hudba…, to vše film významově otevírá a naléhá na divákovu (interpretační) spoluúčast při hledání významu. Zatímco hlavní dějová linka je až krystalicky jasná, tepot v jejích hlubinách odhalí jen ti vyvolení. ()
Krásný, krásný nahlédnutí do gruzínský duše, všechno je správně a chyby nevadí, Co záběr, to většinou umělecký dílo a nádhernej příběh, i když je pravda, že musíme dávat pozor, abysme všechno stíhali. Skoro nikdy nekomentuju jiný komentáře a hodnocení, každej má nějakej vkus, ale pokud tomuhle filmu dá někdo odpad!, tak nechápu, proč se na to dívá, to ať se radši kouká na Novu. A kdybych si měl rejpnout, tak pokud tomu dá relativně známej "filmovej teoretik" tři hvězdy, tak snad radši tu filmovou teorii ani znát moc nechci. Ale dost žlučovitosti, ať žije Paradžanov! ()
Kdyby měl Paradžanov svoji budoucí tvorbu ve stylu Stínu zapomenutých předků, tak by to asi byl jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Jenže jeho fascinoval spíš styl "doslova rozpohybovaných obrazů" z Barvy granátového jablka a v něm pak točil úplně všechny své další filmy. A já se i napotřetí přesvědčil, že není pro mě. Neříkám, že to nemá něco do sebe, to naopak, některé záběry jsou poetické úplně nádherně a samy o sobě fungují skvěle, ale celkově je to spíš jen zajímavé, než aby to byl skutečně silný zážitek. Po filmařské stránce je to naprosto precizní a je vidět, jak velký talent Paradžanov měl a že měl i obrovský cit pro záběr, navíc tu je i jasně srozumitelný příběh (stejně jako u Ašik-Keriba), ale význam některých záběrů mi stejně zůstal skryt, občas ten styl působí příliš samoúčelné a jak už jsem psal, nemůžu říct, že by to bylo nějak zvlášť podmanivé. Určitě na to nezapomenu, ale nějaká síla nebo pořádný dopad na mě se jaksi nekonal. Líbilo se mi to stejně, jako Barva granátového jablka, ale určitě víc, než místy směšný Ašik-Kerib. 3* ()
Jo, jo - viem, ze Paradzanov natocil najskor Barvu Granatoveho Jablka a ze roku 1974 bol poslany do Gulagu na 10 rokov /sovietskym uradom sa cosi nepacilo na jeho tvorbe/. Preto roku 1984 natocil Legenda o Suramskoj kreposti a nie je to dobry film. Na filozoficke posolstva mam jednak zo ZSSR Andreja Tarkovskeho, ktoremu Paradzanov nesiaha ani po kolena, a jednak Paradzanov nema rezisersky talent. Su tu take /pre niekoho fascinujuce/ veci ako orientalne koberce a byzantske motivy a mozaiky, ale dej sa akosi vytratil, respektive ho tu vobec niet. Plus este ten fuckt, ze tu hraju neherci, cize po hereckych vykonoch niet ani stopy. 20 % ()
Ak niekto čaká historickú drámu z exotického kaukazského prostredia, tak ako ja, tak sa hlboko spáli. Ide o poetiku previazanú s legendou, skoro až rozpávkou, ešte k tomu s (jednou) statickou kamerou, ako za nemej éry a vlastne aj s topornejšími hercami. Neviem, ako pre domorodcov, ale pre našinca vyznieva spracovanie amatérsky. O príbehu možno hovoriť iba v hrubých rysoch. Exotika zostáva, akési ukázanie nerezignovaného gruzínskeho národa tiež, ale inak to nie je pre normálneho diváka. ()
Krásný film o obětech, odvaze a ztrátě naděje a vlasti, natočený podle Gruzínské pověsti. Mnohovýznamové rafinované obrazy, krásná hudba a morální poselství... Dílo bohužel trpí některými pro Paradjanova obvyklými chorobami. Rozvleklost a hlavně zmatenost a nepochopitelnost (Dalo mi dost práce zjišťovat o co zrovna teď jde, ale pro Gruzínce, kteří znají původní pověst, musí být film ještě lepším zážitkem.) Přesto musím doporučit, protože mnoho takových filmů se opravdu nevidí... ()
Veľmi špecifická atmosféra, ktorá určite poteší len zasvätených a filmového umenia chtivých divákov. Paradžanov podobne ako Tarkovsky tvorí silné dramaticko-poetické diela mimo náš čas i priestor. Vysoko náročný film ako všetky autorove diela. 90% ()
Další geniální dílo velkého filmaře! ()
Filmová báseň – snové, mystické, ako všetky veľké eposy starých národov. Originál, na ktorom si všetka fundovanosť vyláme zuby, pretože absolútne veci sa nedajú opísať ľudskými slovami. ()