Místo

Zatímco italští filmoví tvůrci jako Michelangelo Antonioni, Federico Felini nebo Vittorio De Sica pomalu opouštěli své neorealistické kořeny, začala se začátkem 60. let utvářet nová generace tvůrců, která se prezentovala filmy, jimiž na neorealistické období přímo odkazovala. Jako nejvýraznější osobnosti postneorealistického hnutí můžeme k výše jmenovaným uvést režiséry Piera Paola Pasoliniho a jeho rané filmy Accattone a Mamma Roma a Ermanna Olmiho s filmy Čas se zastavil, Místo a Snoubenci. [==] !SPOILER! Místo vypráví příběh mladíka Domenica, který se vzdává dokončení vzdělání, protože jeho rodina je ve finančních problémech. V rámci přijímacího pohovoru do velké městské společnosti musí absolvovat několik neobvyklých až absurdních testů a zkoušek. Během tohoto martyria se seznamuje se spolukandidátkou Antoinettou, která rovněž musela nechat studia kvůli finančním potřebám její rodiny. Domenico s Antoinettou spolu stráví nějaký čas mezi jednotlivými testy, navštíví místní kavárnu během níž diskutují o životních cílech a snech. Další sblížení obou postav je ale přerušeno v momentě, kdy je každý po úspěšném přijetí umístěn na jiné oddělení. Zatímco Antoinetta získává práci jako písařka, Domenico se musí spokojit s prací poslíčka, protože všechny administrativní pozice jsou obsazeny. Při dalším setkání obou hrdinů pozve Antoinetta Domenica na večírek. Domenico na něj přichází, nicméně Antoinetty se nedočká. Zpočátku deprimovaný Domenico nachází v přítomné společnosti dobrou možnost pobavení se a postupně zapomíná na Antoinettu a strasti zaměstnání. Další den je mu nabídnuto volné místo administrativního pracovníka po zaměstnanci, který nejspíše spáchal sebevraždu (Olmi prezentuje tuto skutečnost jen několika statickými záběry, pravděpodobněji fotografiemi). Nicméně po stížnosti profesně staršího pracovníka je přesunut do zadní části místnosti, protože stůl více vpředu je považován za prestižnější. Tím Domenico získává své „vysněné“ životní místo. [==] Takto stroze a jednoduše převyprávěný příběh filmu má své opodstatnění. Místo Ermanna Olmiho v mnoha aspektech vychází z tradic neorealismu (užití neherců, filmové postavy jako hrdinové z lidu, jednoduché záběrové kompozice točené zejména v autentickém exteriérovém prostředí apod.), v některých prvcích se ale od něj vzdaluje, především v reflexi tehdejší italské společnosti a průmyslovém a ekonomickém zázraku (neorealismus důsledně ukazoval bídu a strádání lidu za dob fašismu a těsně po druhé světové válce). Snímek mísí velmi dobře prvky poetického realismu, dokumentárních postupů a spolu se sociálním podtextem (Domenico jako člen rodiny z dělnické třídy hledá práci, protože jeho rodina je ve finanční nouzi a jeho mladší bratr chce dokončit studia) představuje sugestivní a velmi svěží zážitek, navíc dílo dokáže přirozeně oscilovat mezi sekvencemi bezprostředně komickými (série neobvyklých testů) a melancholickými až smutnými (pravděpodobná sebevražda jednoho z administrativních pracovníků v závěru). Film slavil úspěchy i u diváků, tento fakt můžeme přičíst jisté uvolněnosti formy a mladým hrdinům, přičemž náznaky romance jsou vykresleny s naprostou jistotou a jejich nevinnost a autenticita dodává většině scén přirozenou energii. Olmiho schopností jednoduše, ale o to silněji zachytit krásu každodenního života a určitou byrokratickou absurditou se inspiroval nejeden filmový tvůrce. Jeho rané filmy nápadně připomínají filmy francouzské nebo československé nové vlny, např. asLoeReedem zmiňovaný Černý Petr Miloše Formana. Narozdíl od něj ale není natolik explicitní a je utkán ze hry stínů, čímž je docíleno mírně pesimistického vnímání. (23.06.2011) (méně) (více)