Sur l'Adamant
Na lodi Adamant
On the Adamant
VOD (1)
Obsahy(1)
Loď Adamant je denní stacionář. Unikátní bárka se nachází v srdci Paříže na řece Seině a starají se v ní o osoby trpící duševními poruchami. Nicolas Philibert, jeden z nejznámějších dokumentaristů současnosti, představuje přívětivou komunitu, netypickou zejména tím, že pacienti spoluutváří svou péči. Lidé jsou zde povzbuzováni k výměně názorů, k účasti na uměleckých a kulturních aktivitách, a někteří se dokonce scházejí, aby vedli účetnictví sdružení. Muriel, François, Sébastien, Frédéric nejsou pouhými pacienty, ale skutečnými lidmi, kteří jsou schopni přemýšlet, cítit, tvořit a mají smysl pro humor. Vítězný film z festivalu Berlinale je příběhem každodenních radostí a strastí v komorní atmosféře kajuty lodi Adamant, bořící zažité představy o „šílenství“. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (6)
Malý "hřejivý" dokument (omylem ?) oceněný Velkou cenou na Berlinale. (To třeba Depardonův dokument z psychiatrické léčebny San Clemente je dílo jiného kalibru.)(50%) ()
Jemne filozoficky poňatý, decentne zobrazujúci príbehy jednotlivých ľudí v parížskom stacionári a verne zachycujúci príjemné prostredie "riečneho" stacionáru. Asi tak by sa dal tento dokument zhrnúť. Nebolo to zlé, na mňa až moc ukecané a zbytočne stopážovo prepálené, ale podstatu zachytil a je dobré hovoriť aj o týchto ľuďoch, ktorí sú jednoducho vytesňovaní. Každopádne u mňa musí mať kvalitný dokument skrátka väčší drive. 60 % ()
7,5/10. Po zhlédnutí filmu jsem se cítil blíž k lidem kolem mě, kteří mi krátce prošli cestou a v každém z nich je cítit tvůrčí potenciál, který nelze osvobodit pouhým sledováním tupých hyperkapitalistických struktur společnosti. Tento film vzdává hold nevědomým, nebezpečným, nečekaným krásám. A ukazuje na množství pokory. Aniž bychom přidávali sebemenší komentáře, natáčíme s jednoduchostí, dokumentarista nás spřátelí s lidmi, kteří jsou zábavní (jako nenapodobitelná Muriel Thourond), matoucí, poetičtí, přehlední (když se léčí) a umělečtí (krásný obraz malířova dcera, hudebník, který velmi dobře hraje na elektrickou kytaru, Frédéric Prieur, spisovatel písní a jiných druhů beletrie s rozmarnými teoriemi, ale nepopiratelným talentem). Malé mistrovské dílo humanismu, něhy a humoru, protiklad 'Snake Pit', 'Shock Corridor' nebo 'Přelet nad kukaččím hnízdem', respektive jejich přímý doplněk. "L'Adamant" na vás čeká. Přijďte a přidejte se do klubu. ()
Návštěvníci denního stacionáře Adamant se stejně jako aktéři jiných Philibertových dokumentů v mnoha scénách snaží najít ta správná slova, případně jiné – arteterapií inspirované – výrazové prostředky k vyjádření svých emocí a příběhů, potažmo k navázání kontaktu s druhými. Philibert přitom trpělivou observací a nasloucháním a zachováváním dialogů v jejich celistvosti, např. bez vypouštění momentů, kdy dotyční oslovují členy štábu, dává vyniknout jedinečnosti toho, jak jednotliví aktéři komunikují, jakou mají dikci, jaké volí výrazy (někteří si vymýšlejí vlastní), jakými gesty, mimikou a tiky je doprovázejí. Zatímco v hierarchizovaných sociálních systémech se v zájmu zachování svého statusu snažíme zapadnout do uměle zkonstruované role, se kterou jsme se sžili, a myslet a mluvit standardizovaným způsobem, na Adamantu – trochu utopickém světě s vlastním rytmem (odpovídajícímu tomu, že lidé neustále přicházejí a odcházejí, nic není stálé stejně jako Seina, na které se stacionář nachází) – se na tohle nehraje. Resp. - když už někdo hraje, tak většinou vědomě, v rámci terapie. Hraní rolí a konstruování fikce hezčí než neuspořádaná realita, je výmluvně i tématem filmů vybraných na festival, který sociální herci v rámci jedné z dílen pořádají a jehož přípravou je vymezen časový rámec vyprávění: 8 1/2, Americká noc, Pod olivovníky... ___Na tom, jak se druhým jeví a zda odpovídá očekáváním, lidé na Adamantu nelpí. Všichni jsou tak jako tak na stejné lodi. Philibertovu novinku lze sledovat jako argument pro reformu psychiatrické péče nebo obecně pro chápavější přístup k lidem s duševním onemocněním. Pro mě je to především film – výjimečně silný svým upřímným humanismem a empatií – o umění žít spolu. Navzdory odlišnostem, navzdory tomu, že někteří myslí a mluví jinak. Zasloužený Zlatý medvěd. 85% ()
Po pěti letech ve Varech. Plavba staronovými vodami festivalu začala solidně na lodi Adamant, byť ta se nehla ze svého místa na Seině. Vlastně je to trochu sázka na jistotu točit dokument o psychicky nemocných. Jen nelida by hodnotil odpadem. Ovšem i tak se mi výběr respondentů a vůbec fungování lodi líbilo. Od dílny malování přes počítání manka v kase po dílnu hudební. Za mě vyčníval umělec Fréderic, hledající životní propojení s Van Goghem nebo filmem Paris, Texas a suverénně zpívající vlastní text o Jimovi Morrisonovi. S touhle partou bych rád shlédl Americkou noc ( mimochodem mé zatím nesplněné přání - vidět ji na plátně ). Záslužná činnost terapeutů. Tak snad udrží tuhle bárku na vodě. Možná mi chyběl alespoň jeden wow moment nějakého objevu nebo zvratu v životě některého z pacientů. Každopádně čest všem hercům, kteří si neuvědomují, že jsou herci. ( 57. KVIFF ) ()
Galerie (12)
Photo © TS Production
Reklama