Obsahy(1)
Jitka Molavcová, žena mnoha talentů, platí již pět dekád za neokázalou stálici hudebního, filmového a především divadelního světa... Výstižně popsal osobnost Jitky Molavcové vynikající hudební kritik Jiří Černý: „Řekněme, že by šílený manažer dal inzerát: Hledám dívku, zpěvačku a herečku, kytaristku a banjistku, saxofonistku a trumpetistku, krásnou i šikovnou, lyrickou i komickou, naivní i zhýralou, zářivou jak z Broadwaye, ušmudlanou jak ze zemljanky, pružnou, humpoláckou, schopnou hrát nejméně 25 let v jednom divadle, ne víc jak 34 představení měsíčně. Platím v korunách! – Život dal ještě překvapivější odpověď: Jitku Molavcovou.“... Ano, tohle všechno reprezentuje a v sobě nese v civilu skromná, nenápadná osůbka s překvapivě bohatým vnitřním životem, s obrovským charismatem, nepopiratelným charakterem, okouzlující partnerka Jiřího Suchého. Dokument Olgy Sommerové je intimním portrétem této všestranné osobnosti, kterou poznáme mimo světla reflektorů a divadelních prken. Je to vedle Giulliety Masiny další podoba křehké Gelsominy z Felliniho Silnice. (Česká televize)
(více)Recenze (33)
"Byl to nádherný život..." Jitka Molavcová je nádherný člověk a prostě úžasný "sluníčko". Patřím ke generaci, která na jejích výstupem (na kabaretech ve Studiu Kamarád) doslova vyrostla, ale nejvíce ji mám stejně asi spojenou s rolí Hello Dolly, kde jsem ji viděl za studentských let v Divadle Karlín naživo a obdivoval tehdy mj. za její saxofonové umění. Ale celkově to byl tehdy zážitek, a rád jsem si jej i díky tomuto dokumentu mohl znovu oživit. ()
Velmi lidské a citlivé. Olze Sommerové se podařilo Jitku Molavcovou představit i v překvapivých úhlech pohledů. Tento portrét skvělé osobnosti velmi jemně vykresluje kamera Olgy Malířové Špátové a to tak, jakoby tam ani kamera nebyla, takže v divákovi vyvolává pocit, že se s Jitkou Molavcovou potkává osobně. ()
Zatím poslední počin Olgy Sommerové se týká Jitky Molavcové. Tu si já jako dítě pamatuji hlavně z pohádek či filmu Prázdniny pro psa a konečně také Malého televizního kabaretu. Pro mě byla vždycky trochu pozapomenutá, ta vzadu, ta ve stínu... Pravda je, že velikou filmovou nebo televizní hlavní roli si nepamatuju, ačkoli všechna její díla jsem neviděl. Před chvílí jsem hodnotil dokument o Lubomíru Lipském. Psal jsem o jeho optimistickém vidění světa a neustále pozitivní náladě. O J. Molavcové by se totéž dalo říct a ještě to zvýraznit a podtrhnout. I zde je toho dokument jasným příkladem. A navíc je neuvěřitelně všestranná. J. M. byla pro mě vždycky trochu záhada a přitom i ona vytvořila mnoho nezapomenutelných rolí a hlavně pro děti toho udělala neskutečně moc. Její dobro by měla učit, protože dnešní herečky nejenže nedokážou být tak komické, ono komiček je dnes vůbec k vidění málo, ale připadá mi, že jim chybí její skromnost a pokora. ()
Jíťa je holt úžasná. Já na ni před mnoha lety koukal přes prsty, jelikož jsem měl pocit, že se pitvoří, ovšem jen do doby, kdy jsem se dostal Semaforu a viděl jí blbnout po dobu celého představení. Došlo mi, že je to v ní jako v koze a rozhodně nejde o nějakou lacinou pózu. Od té doby jsem ji začal uznávat neřkuli milovat. Akorát mě dost překvapila pí. redaktorka když vymáhala vysvětlení japato, že se nereplikovala... Pomineme-li nejapnost otázky, je to fakt škoda. ()
Jedna ze tří hlavních legend Semaforu se představuje blíže. První třetina je režijně hodně neudržená, kdy lítáme sem a tam. Tahle část nám ukazuje Molavcovou klaunku, ovšem dále se dostaneme pod povrch a vidíme Molavcovou milující. Ukazuje se žena pokorná, přemýšlivá a smutná. Myslím, že stejně jako u Jiřího Suchého by Klaunce slušela více celovečerní forma, ale i tak nahlédneme do duše ženy, které potěší, když jí potvrdíte, že je Vaším dětstvím. ()
Galerie (37)
Zajímavosti (3)
- Báseň, kterou Jitka Molavcová recituje, je sonet č. 66 od Williama Shakespearea: „Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid, když vidím zásluhy rodit se na žebrači, a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít, a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči, a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných, a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku, a dokonalost pak, budící už jen smích, a vládu ve zchromlých pařátech panovníků, a jazyk umění vrchností zmrzačený, a blbost, doktorsky radící rozumu, a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny, a Dobro, zajaté a otročící Zlu, tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.“ (sator)
- Melodie, která podkresluje závěrečné titulky, je z filmu La Strada z roku 1954 od skladatele Nino Roty. A také se jedná o odkaz na to, že Jitka Molavcová je přirovnána k herečce Giuliettě Masiny, která v tom filmu hraje. (sator)
- Natáčelo se i v pivovaru Regent Třeboň, který byl založen roku 1379. Historicky nejstarší zařízení na výrobu piva zde vlastnila již v roce 1367 augustiniánská řeholní kanonie. Dále se točilo ve sklepení zámku Litomyšle a v expozici „Srdce pro Václava Havla“, vytvořené Lukášem Gavlovským a Romanem Švejdou z více jak dvou tun vosku ze svíček zapalovaných k uctění památky Václava Havla. (sator)
Reklama