Heya

U pointy jsem si nemohl nevzpomenout na ten vtip, v němž se učitel/ka ptá žáka, jak by přeložil "Odpočívej v pokoji.", aby tomu porozuměl každý cizinec, načež žák odpovídá "Relax in the living room." - že nám ale ta naše realitní makléřka (Joriko Dóguči), děvče zadumaný a málomluvný (obdobně jako její společník) - kterou její práce očividně naplňuje, to nemohu říci - pěkně kulila očka, když zjistila, k čemu vlastně bezejmenný (Akadži Maro) potřeboval jejich služeb, co? Inu, chyba v překladu, to se stává! ;-)  ___ K filmu: Heya je svou příznakovou rytmikou zcela očividně Sonovým pokusem o slow cinema (žánr(?), v němž se jako ryba ve vodě pohybují takoví filmaři jako Béla Tarr, Lav Diaz nebo Ming-liang Tsai), a to pokusem velice zdařilým. V následujícím komentáři bych rád přiblížil, proč je toto dílo láskou na první pohled (i když si neumím představit, co by mi mohla dát druhá projekce; film je tedy jedním z mála filmů, jimž nemám problém udělit plný počet, ale opakování asi riskovat nebudu). a) Předně bych před filmem nevěřil, že lze funkčně skloubit thriller (motiv nájemného vraha, krvavých peněz a útěkem před zákonem) s kontemplativním/meditativním arthousem, že toto spojení dává smysl - a k čemu, že to je dobré? Opětovně jsem si dokázal, že možnosti kinematografie (ve věci kombinace různých tvůrčích postupů) jsou bezbřehé! A nic nemůže být pro cinefila (mého ražení) víc potěšující, než když se mu svět filmu představí jako moře nekonečna možnosti, množina nepředstavitelného množství eventualit... b) Tím, že si film bere tu něco z vzorců thrilleru, tam něco ze vzorců arthousu nelze říct, jestli je snímkem dynamickým, či statickým, resp. paradoxně zvládá být obojím zároveň! Tak sledujeme postavy, které se neustále někam přesouvají (převážně za účelem prohlídek bytů) - což je ten dynamický moment -, ale jejich pohyb skrze prodlužování záběrů je zdánlivě tím nejpomalejším pohybem, jenž si jen dokážete představit, divák sice může mít dojem, že se nic neděje, ale dvojice hlavních postav za hodinu a půl trvání filmu objela snad celé Tokio(?) - kolik to tak může být kilometrů? A vy, pro které tam té dynamiky bylo málo, kam byste ty postavy ještě poslali? Na cestu kolem světa? :-)) c) To zpomalování (koho? čeho? - narace) není pouhým ornamentem, stylistickou libůstkou, něčím nahodilým, ale je organicky živeno motivem únavy. Únavy hlavního hrdiny z dosavadního života, únavy realitní makléřky z toho, že se jí nedaří prodat klientovi byt, že tento stále brblá, na rovině percepce i únavy diváka, z toho, že film nasadil zavratné šnečí tempo. Proto bych si dovolil polemizovat s uživatelem Jason_X, který by filmem nabízenou storku odbyl "desetiminutovým kraťasem", já si naopak myslím, že tenhle film mohl být klidně o hodinu delší. Čím déle melancholii a depresi "restujete", tím lepší "pokrm" získáte! Díky za tip Willymu Kufaltovi! 90 % (14.09.2023)

Titulná „Izbietka”, je podľa môjho vecného názoru, čo sa týka spracovania; niečo zrovna na tieto pragmatické štyri spôsoby: Jednak som si takmer ihneď uvedomil, že mi japonský režisér Šion Sono, častejšie sprostredkovával akýsi 1). »cestopisný dokument«, keďže som spoznával Tokio prostredníctvom cestovania vlakom, ďalej by som k tomu tiež rovnako pripočítal i akési stopy po 2). «nemom filme», nakoľko samotné obrazy boli koľkokrát oveľa silnejšie ako slovné dialógy, a to konkrétne za nasledovných asistencií jazzovej hudby a zvukových ruchov, pričom ešte ma napadá doplniť i akúsi, 3). »náučnú reláciu« o bývaní, pretože naprosto zádumčivý protagonista, vyhľadával čo najideálnejší『POKOJ』v celkovo poňatej; dvoj-významovej, ústrednej myšlienky za doprovodu realitnej maklérky, keď napokon by som predsa podotkol, že titul bol obalený i v akomsi 4). «gangsterskom kabáte», najmä z pohľadu flashbackových vsuviek, ak to mám teda správne definovať...? • Skrátka; naozaj pestrá zmes „všehochuti”, čo mi vskutku akosi veľmi zachutilo, až som z toho mimoriadne prekvapený, že mi to až takto dobre (s)trávilo; proste japonskú kinematografiu doslova žeriem na rôzne stolovania; dokonca tentoraz pomerne i na taký obzvlášť atypický, (na)servírovaný spôsob: so zväčša statickou, čiernobielou kompozíciou obrazu s abnormálne dlhými zábermi, z ktorých by nejeden ("neskúsený") divák mohol kľudne dostať zránika. • Jedná sa o počin, ktorý sa absolútne nikam neponáhľa(l), a so šokujúcou, záverečnou pointou, ktorú som síce vôbec nedokázal dopredu bohovsky odhadnúť, čo totižto iba kvitujem, lebo som snáď očakával niečo úplne iné, čo by malo charakterizovať hlavnú postavu... (16.09.2023)

Při nějakých posledních Sonových filmech jsem si říkal, že má už svůj zenit zřejmě za sebou a že svoje tři bizarní vrcholy (1,2,3) už asi nikdy ničím nepřekoná. A v třiadevadesátém se zjevně ještě teprve hledal. Popravdě nebýt Heya od Sona, nedostane ode mne ani tu jednu jedinou hvězdu. Art? Ani náhodou. Jen extrémně nezáživný experimenťák. Na tuhle pointu, která byla mmch. jasná od začátku, by bohatě stačil desetiminutový kraťas. (12.09.2023)

Šion Sono je nevyzpytatelný režisér (snad nikdy nedokážu odhadnout předem, co přesně od něj dostanu, ale vždy jde o úplně svébytnou a umělecky originální záležitost) a jeho film Heya je snad tím nejexperimentálnějším pojetím gangsterky, jaké jsem kdy viděl. Často téměř mlčenlivá road movie s noirovým černobílým vizuálem předvádí zvláštně tajuplnou postavu gangstera, o kterém víme pramálo. Snad jen to, že hledá dle svých slov co nejtišší a nejklidnější pokoj, v němž by mohl najít spokojenost... a spolu s tím s neklidným výrazem v obličeji velmi pravděpodobně hledá jakoby obecný klid od všech možných dostihů a zakázek v rámci svého povolání. Záhadný pán s baloňákem a kloboukem toho moc nenamluví, projeví často úsporné emoce a víc než u jednoho podobně mlčenlivě provedeného kšeftu a jednoho zásadního použití zbraně ho v akci prakticky nevidíme. Jeho herecký představitel (Akadži Maro) je však co do ztvárnění se stylovou zádumčivostí naprosto přesný a úplně padne do precizní žánrové atmosféry, s níž jsem i během některých dlouhých záběrů hltal snad každou vteřinu (hodně se mi líbily mj. ty z vlaku a tramvaje). Závěr mě napoprvé „zklamal“ náhle pesimistickým zakončením (i na postavu, u níž tušíme, že šťastný konec s uspokojením v tom ryzím slova smyslu nikdy plně nenalezne), ale jinak se mi tohle silně pocitové zpracování žánrového námětu líbilo. Místy takový šedesátkový černobílý Godard, v devadesátkovém japonském undergroundovém hávu. [85%] (23.06.2023)

„Krásce pokoj nedám, pokoj v duši hledám.“ Ideálně pokoj útulný, bez sousedů a s krásným výhledem. Do líbezné krajiny... a do černého okoralého srdce. Viděno v rámci VRK uživatele Willy Kufalt. Sliboval překvapení a opravdu, byl to neuvěřitelně hluboký meditativní zážitek. Už úvod mě přikoval do sedačky, má duše se vzdálila z těla a přemístila se k prázdnému skladišti. Poseděl jsem zádumčivě u přístavu, zíral do VRK OKÉNKA: [][] a kladl si znepokojivé existenciální otázky: Ꙭ Odkud připlouvají a kam se plouží všechny ty lodě? Ꙭ Jaké tajemství se ukrývá za mrtvolným ksichtem geronto gangstera? Ꙭ Jakou má asi v podsvětí přezdívku? Že by Blesk? Ꙭ Bože můj, není to snad samotný Willy Kufalt? Ꙭ A proč, kurva, nikoho ze štábu nenapadlo naolejovat panty té (hodinu se houpající) cedule? [][] Holt raný Sono. Kam se hrabe jeho Studená ryba či Kroužek sebevrahů. Experimentální Pokoj je naprosto válcuje, co do schopnosti vzbudit ve mně vražedné choutky. Děkuji Willy Kufaltovi za neuvěřitelně ubíjející zážitek i za artové „odháčkování“ aka Guru Jára, a slibuji, že až se já a Willy potkáme, taky ho odtáhnu někam do stínu ;-). (15.09.2023)