Shortbus

Open Your Mind. And Everything Else. Shortbus otevírá záběr na Sochu svobody a ve filmu samotném se to jenom hemží různými referencemi na svobodu, její chápání a relativizování po osudném 11.9. 2001, kdy majitel(ka) klubu, ve kterém se všichni hrdinové filmu scházejí, prohlásí při pohledu na orgie, že je to jako v šedesátých letech, jenom s méně nadějí. (Ovšem má oblíbená je otázka „Kdyby ses fotila na Ground Zero, usmívala by ses?“, položená domině, anebo zpívání hymny při homosexuálním skupinovém aktu.) Po pádu falických symbolů Ameriky (řeč je samozřejmě o „Dvojčatech“ – Two Towers) se toho hodně uvolnilo, sám Mitchell se vyjádřil, že rozhodně kvituje novou vlnu ve filmech, které se nebojí být sexuálně otevřené (zvlášť těch evropských), ale chybí mu v nich jakýkoliv humor, čehož chtěl dosáhnout. A jak tvrdí, a jak Roger Ebert, slavný zámořský kritik přitakává, Shortbus není film o sexu jako takovém, ale o lidech a jejich sexualitě._____ Nejblíže má Shortbus k filmům Tsai-Ming Lianga, hlavně Umíněným mrakům. Liang vypráví o lidech v dobách vedra a bez dostatku pitné vody, kteří jsou si vzájemně vzdáleni, mají problémy se svými vztahy a nedokážou spolu pořádně komunikovat, a to celé okořeňuje soft-porno a muzikálovými scénami. Jenže tam, kde Tsai-Ming Liang používá v rámci narativu muzikálové scény posunující film dál, tam Mitchell užívá sexu jako metafory obecně platných věcí o vztahu._____ Shortbus sice nemá tak opulentní vizuální stránku jako Mitchellův debut Hedwig and Angry Inch, ale je mnohem rafinovanější ve vyprávění a baví se diváci jak se zaujetím v popkultuře, hlavně ti obdivující Přátele a roli představující Jennifer Anistonovou, tak i ti se zaujetím v umění, kteří poznají obraz Jacksona Pollocka, v němž se rozplyne na začátku filmu sperma… nejen Michael Mann točí filmy jako Jackson Pollock. (10.01.2007)

Všední film, který nevšedně pojímá jedno z nejzprofanovanějších témat současnosti - lidskou sexualitu, degradovanou dobou pomalu až na rutinní uspokojování instinktivních potřeb jak je tomu u zvířat. Viděno přirozeně a bez předsudků, zcela otevřeně ve všech směrech - film proto není pro každého (nedoporučuji konzervativním příslušníkům ortodoxie) ;)), nevyhýbá se homosexualitě, homosexuální monogamii, SM praktikám, bizarní partnerské diferenciaci, voyeurizmu, celé řadě pozoruhodných experimentů i věcem, které mi pro mou sexuální otevřenost přijde i zbytečné zmiňovat, protože jsou všední jako celý film (homosexuální nekrofilie se naštěstí omezila jen na polibek, viz. postava Cetha - psáno s C) ;)). Totéž lze říci o hlavních aktérech, kterými jsou lidé jako my s všedními problémy podobnými těm našim, proto však neméně závažnými. Film je plný skvělého humoru (alespoň já se krom několika intimních scén, zabývajících se ztrápeným lidským nitrem, krásně bavil), krásy, nešťastných lidí, obscénního chování, citlivosti a lásky. Shortbus poukazuje na důležitost a nenahraditelnost správného sexuálního vyjádření pro spokojenost v životě a také na to, jak úzce a neoddělitelně je spjatá láska s potřebami našeho těla. (28.12.2006)

Po vizuálně originálním Hedwig and the Angry Inch neopouští John Cameron Mitchell sexuální otevřenost, kterou v Shortbus ještě více prohlubuje přítomností pornografických scén. Když si ale člověk odmyslí, že na plátně vidí "natvrdo" penisy a vagíny, jaksi zjistí, že ona proklamovaná kontroverznost je povrchní a uvnitř je Shortbus krotkou mozaikou propletených mikropříběhů, která naplňuje obecně vžité představy o současném americkém nezávislém filmu. Samozřejmě, najdeme tu pár hezkých nápadů (plastelínový New York) a scén (Sofiina masturbace na lavičce pod lampou) i vtipné prvky (ejakulace na obraz Jacksona Pollocka), ale nic moc víc a celkový dojem nezůstal nijak hluboký. (25.12.2006)

Pravděpodobně nejotevřenější film, co se týče lidské sexuality, co jsem kdy viděl. Otázkou je, jestli to všechno bylo jen na efekt a mělo to pouze šokovat diváka. Podle mého soudu ne. Ten film měl i druhý rozměr. Pro mě byl o osamělosti člověka, o jeho hledání a vyplňování jakési vnitřní prázdnoty ať už uvnitř sebe, uprostřed rozpadajících se vztahů nebo uprostřed čím dál tím víc odosobněné společnosti. Už ten skvostný úvod se sochou svobody jakožto falickým symbolem uprostřed barevného města z krabiček . Nádherně optimistický závěr v jinak poměrně posmutnělém a skoro bezvýchodném filmu. Naturalistické herecké výkony a až na jednu či dvě scény se odvážím tvrdit, že tyhle postavy se vyskytují i v naší společnosti, jsou z masa a kostí. Jen je nevídáme a dost možná, že ani necheme vidět. A je to škoda, protože pod prazvláštní slupkou se leckdy skrývá překvapivá dřeň. (13.12.2008)

Jeden z mých dobrých přátel o tomto snímku tvrdil, že takovýto "sprostý nářez" má citlivá dušička nestráví. Já bláhový se s ním o pivko vsadil, že u něj vydržím až do závěrečných titulků... Jedno pivko bylo málo, měl jsem chtít víc. Obscénní, nechutná, bezmyšlenkovitá a samoúčelná podivnost. No zkrátka hnus. (20.12.2011)