Trio z Belleville

80 minut stačilo k tomu, abyste se dozvěděli vše o životě osamělého cyklisty jeho věrného chlupatého přítele Bruna a jeho babičce s popelníkovými brýlemi. 80 minut, které byli v mém životě hodně příjemných a rozhodně nelituji jejich svěření do rukou fantastického Sylvaina Chometa, který má nekonečně mnoho nápadů a prakticky celý film je jedna velká přehlídka originality. Tenhle člověk se nebojí ukázat dnešní dobu, tak jak je a někomu se může zdát i kontroverzní (Oscaři jsou zde nakresleni jako tlustí panáci). Pokud mám říci, která z postav mě posadila na řiť (je jich fakt hodně, ale přeci jen jedna měla neuvěřitelně mnoho elánu). A tím je číšník, který chodí neustále v záklonu a svým širokým úsměvem navozuje příjemnou atmosféru. Jeho klanění se "bossovi" je fakt perfektní. Tenhle film musíte vidět !! Vážně! (15.02.2008)

Ve svých komentářích týkajících se animované tvorby se často vyhraňuju proti převažující disneyovské tvorbě a americké grotesce pro jejich uniformitu, podbízivost a dominanci. Tady mám jedinečnou příležitost vidět naprostý protipól podobné produkce - a opět nejsem spokojený. V komentářích mých oblíbených uživatelů se objevují obdivné výrazy, jak je imaginace, snivost, poetika nebo kreativita a v zásadě souhlasím s tím, že se podobné přívlastky dají k Chometovu dílu přiřadit. Jenže Chomet ztroskotává v jedné velice důležité věci, a tou je příběh. Tohle by totiž vystačilo na půvabný kraťas, konec konců řadu podobných alternativních dílek např. z produkce Priita Paarna a mnohých dalších autorských tvůrců světové animace mám rád a často je sleduju. Na plochu celovečerního filmu je to ale moc utahané a proto únavné. Schází tomu umění zkratky, sevřenost a dynamika. Slavný tvůrce si prostě hraje a divák ho tak nějak nezajímá. Ano, má to velmi slušné hodnocení, které myslím souvisí právě s tím, jak moc tenhle film vybočuje z rámce současné světové produkce. Ty dvě hvězdičky jsou především za výbornou výtvarnou stránku a výše zmíněnou kreativitu, než za celkový dojem, který je vzhledem k výše napsanému opravdu mdlý, a otipuju ho na 40 %. (06.09.2011)

Film, který možná může působit trochu nenápadně, skoro to svádí až ke slovu "šedivě", ale při bližším prozkoumání si člověk uvědomí, že nesleduje "jen tak něco", že nejde o nějakou kreslenou báchorku pro děti, nebo celou rodinu. Docela těžko se o tom mluví, resp. píše, lepší je to vidět. Děj mě fascinoval minimem mluveného slova, řeč byla používána jen tehdy, pokud něco nešlo dostatečně jasně vyjádřit obrazem. Největší "mluvený" prostor tak dostal paradoxně pes Bruno, ten si zaštěkal dosytosti - btw. jeho černobílé sny byly úžasné. A samo trio z Belleville působilo taky úžasně, hlavně závěrečná titulková píseň. A co dodat k animaci? Takovou jsem ještě nikdy v životě neviděl. Byla svérázná, velmi působivá a precizní a z velké části díky ní má Trio z Belleville takové kouzlo, jaké má. (09.02.2004)

Tak prázdný, až mi z toho bylo na nic. Pomalý film, jehož tempo je udáváno pískáním babičky trenérky, sice má co nabídnout po animační stránce (vize New Yorku, tělesná konstituce cyklistického závodníka apod. vychytávky), ale nedokáže tím skrýt unylou konstrukci děje, který působí dojmem báchorky špatného vypravěče. (30.10.2009)

Je ca. 21.00. Celkom podľa pravidiel surrealistickej "objektívnej náhody" náhodne zapadám po čerstvom zhliadnutí Tria z Belleville do istého slovenského baru zvaného príznačne Belleville - pardón - Manhattan. V jeho výklade ma víta socha Slobody (hoci nie taká obézna ako tá vo filme) a poltucet ca. 40 cm vysokých epoxidových jazzových hudobníkov. Hm... Vo filme sa muzicíruje prostredníctvom extrémne originálnych hudobných nástrojov, masáž tela je prevádzaná psychopatologickými technikami. Babička Souza (vďaka ktorej je Trio z Belleville geriatrickou obdobou Alice v krajine zázrakov) zďeľuje emocionálne hnutia píšťalkou, pri výbere obuvi uprednostňuje silne psychedelický štýl a z času načas produkuje dadaistické výtvarné diela s utilitárnym upotrebením (bicyklové koleso na Eiffelovej veži). Pes Bruno trpí chronickým stresom a následnými nočnými morami v najklasickejšom štýle talianskej metafyzickej maľby. Zdivočelá Chometova fantázia sa ako u Miyazakiho explozívne rozpína ďalej a jej triumfom je mnohovrstvová metafora v podobe premietacieho plátna rútiaceho sa ulicami. Trio z Belleville je ozajstný skvost, ktorý nestavia na príbehu, ale na dianí ako takom, v ktorom je literárnosť a naratívnosť vytlačená v prospech sledu obrazov nabitom dynamikou emócií. Mafiánska zápletka je len zámienkou na rozohranie nostalgických a melancholických nálad s mierne depresívnym podtónom. Spôsob, akým Chomet dojemne a láskyplne mýtizuje, mytologizuje (tri jazzové veteránky revokujú v privátnej sfére čarodejnice zo Súboja titanov) a démonizuje New York je paralyzujúco odzbrojujúci. A o čom že to má všetko vlastne byť? Ak má nejaký film také jedinečné poetické kvality, ja jednoducho po zmysle nepátram. Asi kvôli presvedčeniu, že poézia je tým najväčším zmyslom skutočného umeleckého diela. Trio nepotrebuje žiadne 3D k tomu, aby pôsobilo "plasticky". V tejto súvislosti ma zaujíma názor šéfov štúdia Disney na budúcnosť 2D. (30.01.2006)