Ženy v zrcadle

Mám v oblibě filmy, které k přesnému vyjádření niterných pocitů nespotřebují mnoho slov, což se zejména některým asijským tvůrcům výborně daří. Při sledování Žen v zrcadle mi ovšem na mysli vytanulo jedno jméno: Jára Cimrman. Polopatické, a vždy pro jistotu několikrát opakované, momentální poselství bez špetky nadhledu, evokující některé pasáže z jeho her, ve mně bohužel vyvolávaly pouze touhu, aby to už všechno skončilo. Když k tomu přidám monotónní basetí výraz jedné z hlavních postav (ano vnučky – její práce s obočím dosahovala kvalit Nicolase Cage), nemohu hodnotit jinak, přestože téma to bylo jistě zajímavé. (16.01.2008)

Další psychologický film na festivalu EIGASAI 2008. Po formální stránce bez debat vynikající - kamera mnohdy dokázala vykouzlit krásné obrazové kompozice a rovněž silně dramatická hudba byla originální. Bohužel vražedná kombinace dlouhých dialogů a hodně pomalého tempa, mě s postupem času zcela zlomily a ztratil jsem souvislosti (prostě jsem usínal..)). Do konce jsem samozřejmě vydržel, ale byly to sakra dlouhé dvě hodiny, nebojím se říct ztráta času. Proto je i mé hodnocení radikální.. Nicméně moje mamka to úplně v pohodě pobrala. Dokázala mi s přehledem vysvětlit souvislosti a přidala několik zajímavých postřehů. Pro ni to byl nejhezčí zážitek z festivalu (viděla 4 filmy) a dala by mu 80%.. (16.01.2008)

No musim rict, ze tentokrat me reziser Yoshida velmi, ale velmi prekvapil a to v pozitivnim slova smyslu. A ne, ze by se formalni struktura tohoto jeho dila o tolik lisila od toho co jsme od nej zvykli ocekavat. Presto film a jeho pribeh ma podle meho jasne smerovani a smysluplny dej i kdyz velmi slozity. Navic jista mysteriozni zabarvenost muj zazitek jenom umocnila. Super koment od Artrana. (Ale jinak uznavam -nekdy je vypraveni strasne polopaticke, nicmene silny dojem pro me zustava.) (15.01.2008)

Příběh nás provází protnutím osudů tří žen. Každá zažila hlubokou ztrátu a každá si osvojila jiný způsob jak s ní bojovat, nahradit ji a vytěsnit ze života. Přichází ale doba, kdy se pevně budované hráze protrhnou a všechna touha, lítost a hořkost se vyplaví na povrch, aby pomohly najít ztracenou identu, "ženu v sobě".. Děj do sebe ochotně přijímá téma svržení atomové bomby na Hirošimu a dává tak filmu další rozměry. Přibližuje divákovi něco z té doby. Jedna hláška za všechny: "Atomová bomba nezná přítele nabo nepřítele...Zabije všechny." (17.01.2008)

Silný film spojující dvě důležitá japonská témata: ženu a její generační proměny a japonské jaderné trauma. Film sice je poměrně pomalý i na japonské poměry, ale neobsahuje místa, kde by vysloveně stagnoval. Obsahově je to dost nabité, snad každá vedlejší postava představuje nějakou důležitou ideu (druhá rodina hledající dceru, milenec...). Zajímavá kamera. (21.01.2008)