Andžóke no butókai

Drama šlechtické rodiny na zlomu řádů v sobě sice nezapře divadelní předlohu, ale výborná, vnímavá kamera poněkud statickou kompozici podstatně dynamizuje a v bystrých, neotřelých záběrech nechá diváka nahlédnout klasickou tragédii jinak – právě takovýma očima, které se – po přestálých válečných útrapách a hrůzách – nově otevřely. A právě taková bdělá mysl je i v ohnisku všeho zdejšího dění a – jak jinak než geniálně – ji ztvárnila Secuko Hara, rok poté, co podobně náročnou roli vytvořila v Kurosawově Nelitujeme svého mládí a dva roky dříve před svým fantastickým výkonem v Ozuově Pozdním jaru. V ní jediné se minulá zkušenost soustředí právě jen jako zkušenost, kterou je možné zhodnotit a to nosné a živé z ní si uchovat, nikoliv jako pouto – konvence, povýšenosti, marnotratnosti – které všechny ostatní svádí z cesty života na bludné stezky sebezničujících vzpomínek, sebelítostí a světabolu. Nová doba, která se v otřesech světa rodí, přitom stěží může někoho plně uspokojit. Vše nadále zastiňují divadelní masky – navyklé role, přes něž je obtížné se přenést – a vše rytmizuje soustavné ponižování a doprošování se. Vrcholná scéna, v níž dcera a otec na počátku dne tančí, plesovou noc – noc proseb, žalů, kleteb a povzdechů – ovšem završuje ryze optimisticky. (21.01.2022)

Po prohrané 2. sv. v. přichází šlechtická rodina o svůj majetek i vliv, s čímž se její jednotliví členové vyrovnávají každý po svém. Než však o svou vilu (a další pilíře svého jmění) přijdou, má proběhnout ještě poslední tradiční bál, který chce otec rodiny využít jako příležitost k poněkud naivnímu řešení situace. Ústřední postavou je mladší dcera Atsuko (snad největší hvězda jap. filmu - půvabná Setsuko Hara), jenž se oproti zbytku rodiny drží pevně na zemi a představuje základní hybnou sílu při přijímání nové situace. Jednotliví aktéři mají samozřejmě své příběhy a svá nevyřešená životní dilemata, která dosáhnou kritického bodu právě této noci. Vedle Setsuko exceluje především Masayuki Mori jako její bratr; zajímavé je obsazení Taijiho Tonoyamy do role majordoma - řekl bych, že v našich končinách jde o nejstarší film s jeho účastí. Mám silné pnutí dát plný počet. Scénář: Kaneto Shindo; režie: Kozaburo Yoshimura (18.07.2010)

Po japonské prohře ve válce musí opustit dům bohatá, kulturní a liberální rodina Anjó. Předtím ještě pořádají poslední bál. Zdánlivě chladný a cynický syn tajně touží po poraženém otci a hodnotách, které zničila válka, zatímco jedna dcera odmítá zbohatlého šoféra a druhá dcera chce zabránit otci od toho, aby si vzal život a aby nalezla vlastní místo v novém Japonsku...Ovlivněno ruským filmem a euroamerickým žánrem melodramatu. Japonská etiketa v době úpadku tradičních hodnot. Secuko Hara jako vždy prozařuje film ušlechtilostí duše. (90%) (17.08.2015)

Co může dokázat žena v tak vyhraněné patricharchální společnosti .... Ženy (v rodině, myslím i její sestru) jsou dvě a patricharchální společnosti už také dávno není taková jako zde bývala dříve. Největší problém s adaptací na nové pořádky má pán domu (v našem pohledu divadla), vlastně je to jedině on, kdo je má. Ostatní, byť s pochybami, vidí zítřek spíš jako světlý - ne, že by ostatní byli úplně bez problémů, ale jsou spíš etické nerž existenční. Pozn. 1: Na kvalitě dramatu má rozhodně lví podíl režisér Kaneto Šindó, zde jako scénárista. Pozn. 2: Podobně jako stub **** bych taky dal plný počet hvězd, bylo to ale moc teatrální, možná spíš divadlo než film, na prknech (tj. mramorová dlažba domu) ovšem dokonalé. (20.09.2018)