Svatá hora

Alejandro Jodorowsky je patrně psychopat, kříženec mezi markýzem de Sade a Ivem A. Bendou. Obrněné žáby, ukřižovaná jehňata, zmrzačení trpaslíci a šukající krávy patří mezi ty normálnější věci, které jsou zde k vidění. Přestože to má skoro dvě hodiny a nevšiml jsem si ničeho, čemu by se dalo říkat děj, díky neustálému přívalu bizarností jsem se vůbec nenudil. Film je taky docela legrační, i díky mizerné špangličtině všech zúčastněných a montypythonovskému konci. Dalo by se říci, že se mi to jistým perverzním způsobem líbilo, asi bych se měl nechat vyšetřit. K plnému docenění tohoto svatého díla bych ale asi potřeboval mít v těle víc drog... (29.03.2005)

Svatá hora je pro většinu lidí asi těžko uchopitelný a nestravitelný film. Příběh zde nehraje roli a ani postavy a mluvené slovo. Slova spíše v některých momentech ilustrují a vedou jako mistr svého žáka. Filmový jazyk tak představuje spíše obraz, který je scénu od scény natlakovaný esoterickým symbolismem, což je hlavní podstata tohoto díla. Ale má v sobě obsaženo i něco z historické a politické mapy, resp. kritiku a ironizaci těchto témat. Jodorowsky prohlásil, že "žádá od filmu to, co většina Severoameričanů žádá od psychedelických drog" a výsledek je velmi osobitý. Na druhou stranu bych řekl, že ale většinu popcornového osazenstva začne velmi brzo nudit a svou groteskností či absurditou dožene tyto diváky k dojmu, že se jedná o "neskutečnou blbost" či "nechutnou frašku". Což na jednu stranu chápu, spousta scén tak může povrchně působit, ale nejdřív je nutné celý snímek vstřebat a zamyslet se, co vůbec autor chtěl sdělit, protože si myslím, že umělec tohoto kalibru nemá potřebu jen "exhibovat". Viz závěrečná tečka je po čertech krásně všeříkající finále. Na film se ani nedá koukat jako na běžný film, je spíše sám o sobě meditací a konfrontací se surrealismem a klade si za cíl pomocí šokantních scén, monologů a symbolismu otevřít divákovi oči či docílit změnu vědomí. Ne každý se ale opravdu tomuto filmu bude chtít otevřít a dokoukat ho, což je jediné mínus, ale jinak musím panu Jodorowskymu vskutku zatleskat! (24.12.2013)

Povinná četba pre všetkých, ktorí si myslia, že najdivnejšie filmy tvorí David Lynch alebo Shinya Tsukamoto... Inak dosť by ma zaujímalo, ako vyzerá, resp. ako sa tvorí scenár niečoho takéhoto... S kamarátom sme dospeli k názoru, že najpravdepodobnejšia varianta je, že je napísaný na veľký LSD papier, ktorý je potom všetkým účastníkom (nielen hercom, ale úplne všetkým) prilepený na telo. Ťažké repliky si potom ľudia nemusia pamätať a aj herecké a iné výkony potom pôsobia "vierohodne"... (31.05.2007)

Odlišnost, experiment, satira, Jodorowsky. Čtyři klíčová slova, jež by jste měli znát ještě před tím, než si Holy Mountain pustíte. Pokud nebudete dostatečně ozbrojeni (a obrněni), stejně jako já, může se stát, že Holy Mountain úplně nedoceníte. Tenhle experimentální a hodně odlišný způsob vypravování mi moc nesedí, vše působí tak chladně, odtažitě a nepěkně, že nedocením ani pár skvělých nápadů. U mě má tedy Alejandro Jodorowsky zatím průměrné hodnocení, uvidím po shlédnutí dalších jeho filmů, jestli se dokážu naladit na jejich vlnu a poté možná snímek přehodnotím. (27.07.2007)

Film, jenž se přizná sám k sobě, změní svůj konec v počátek, a stane se tak sám mýtem, který zpodobňuje i vytváří: oba stojí na retroaktivním sebezapomnění lidstva, které tkví v jediném – zapomínání fikce, kterou tvoříme, a vydávání jí za realitu, do které se rodíme. Fikce a mýty se rodí jedině zpětně, dnešek plodí Kristy takové, o jakých sníme, a proto závěrečná metafikční katarze otevírá divákovi dvě iniciační cesty: jednak nezapomínat, že film není nikdy než jen hrou a stínem, byť by dvě stě let buržoazní ideologie „Realismu“ vydávala svoji stínohru za okno do skutečnosti; ale hlavně nezapomínat, že konec tohoto filmu je počátkem dějin, jež žijeme, tak jako si každá společnost zpětně fabrikuje mýty vlastního počátku, jimiž se chlácholí na cestě do hrobu. Kolektivní nevědomí se tu nezračí právě proto v ničem jiném, než trochu paradoxně pro čítankového Junga, k němuž ostatně Jodorowského vztah později zaslouženě zvadnul, v tom, že je v dějinách neustále měněno a pokud je v jeho odpudivé přitažlivosti něco vidět, tak jen to, že touha zároveň přitahuje i děsí a bolí i když ukájí: citát Josepha de Maistre „každý národ má takovou vládu, kterou si zaslouží“, lze změnit na „každá společnost má takové mocipány, po nichž touží“, ovšem pouze s vědomím toho, že nevědomí lidí je nutí zapomínat toho, že rubem jejich touhy po spravedlnosti, vznešenu a životě jsou obscenita čiré moci, exkrementy a smrt, které u jejího zrodu vždy neodvratně stály. A tak je mají, od počátku všech věků každou vteřinou, i dne 6.12.2020, i dne… (06.12.2020)