Svatá hora

Chvála totální absurditě, která vládne surreálnem.... Opravdu zajímavý film, který bohužel v druhé půli ztrácí svou neovladatelnou šílenost ze začátku - nejspíš to je konečně se objevivším dějem. Osobně se mi nejvíc líbily scény znázorňující smrt a bolest prostřednictvím barev a ovoce, bylo to výtvarně naprosto dokonalé.... Nejoblíbenější postavou se stal velmi "estetický" chlapík z Venuše.... Úplný konec opravdu odpovídá tomuto stylu, i když mě nijak zvlášť nepřekvapil. (09.03.2008)

Byl jsem plný očekávání a nyní jsem plný dojmů. Začnu tím, že je to nemilosrdný klenot, který je nějak natočen a je moc dobře, že si jej režisér prosadil a nedělal kompromisy. Film je bezesporu plný symbolik a metafor. Spoustu z nich lidskému oku a mysli unikne, ale to hlavní je zřejmé. Všechny ty znechucující, dekadentní, bizarní a explicitní scény rádoby chorého mozku, který se zastavil v hodně špatném tripu uprostřed vuvuzelových kmenů, je vlastně velmi silnou kritikou lidského snažení a nezastavitelného růstu. Dává nám poznat naši vlastní medicínu, ale zároveň nás nabádá k prozření. Nabádá nás, abychom nepřivírali oko nad následky našeho komfortu, abychom ze sebe strhli naše břemena, soustředili se na sebedisciplínu a jasná morální stanoviska, jakýsi morální kompas - kodex, jenž je nad zlato. Je to ale i věc, která nám nutí zamyslet se nad našemi neduhy, které nás spalují. Alkohol, porno, jídlo, konzum, patologický vztah se svými rodičemi, každý máme svoje a každý to svoje ve filmu objeví. Je to zkrátka velká odysea poznání, stoupání na nebeskou horu, jejíchž vrchol nejenže nevidíme, ale on dost možná ani není, přesto je naší povinností stoupat výše a výše, protože prostě cesta je cíl, jsme zde náhodou, realita realitou být nemusí, nic jiného nám nezbývá a samo o sobě to, že má člověk důvod tu být a jiným neškodit, ba naopak jim pomáhat a vzděláváat - to je enough. Bál jsem se, přežil jsem, v kině jsme byli dva, takže mám nového kámoše - má zhýralost? S tím budu ještě chvíli bojovat. Jsem Ondra z planety Země. (30.05.2023)

Jeden z najlepších surrealistických filmov, ktorý šokuje svojou náboženskou nekorektnosťou a zobrazuje zvláštne pokrivený svet, v ktorom je morálka cudzie slovo. Príbeh sa točí okolo podivnej skupinky ľudí vedenej alechemistom, ktorého hrá samotný Jodorowsky. Tento ich vedie podivnou cestičkou duchovného rázu, sebapoznávania. Jedná sa o veľmi schizofrénne dielo, kde si jednu minútu myslíte, že je to vtip aby ste sa hneď v tej nasledujúcej pristihli pri zložitých filozofických otázkach. Je mi jasné, že väčšina súčasných divákov bude naň hladieť ako na dielo zdrogovaného geniálneho šialenca, ale mňe mnohé scény vo svojej symbolike dávali zmysel. Alebo, niekoľko zmyslov. Bolo to asi ovplyvnené tým, že som ho pozeral sám. Je možné, že skupinka, ktorá si zapáli špeka a potom si pozrie film môže zažiť pekný trip, ale ja to proste nedokážem šmahom ruky odsúdiť za haluz a tým skončiť. Takže asi tak. Len by ma zaujímalo, ako na to pán režisér zohnal peniaze a čo vraveli producenti na finálny produkt. Tiež sa divím, že je tento film tak málo známy, ale je to vlastne dobre, aspoň sa to tu nehemží názormi bežných divákov mainstreamovej produkcie. K záveru len toľko, že kto čítal Sophin svet sa moc smiať nebude. Nepríde vám to vlastne ako logické vyvrcholenie cesty za konečným pochopením všetkého? (16.05.2006)

Film, kde sú muži z Venuše a ženy z Marsu, nemôže byť konvenčný. Tých obyvateľov planét slnečnej sústavy je tu viac a práve rozčlenenie filmu na kapitoly venované životu na jednotlivých planétach, plus úvod a záver venovaný výstupu na horu dodávajú tomuto hustému experimentu rytmus a tempo. Symbolika je raz viac, inokedy menej čitateľná a opäť platí, že vzhľadom na obrovské množstvo obrazov nestačí Svätú horu pre plné pochopenie vidieť iba raz. Ak predpokladáme, že sa film vo svojej komplexnosti dá, ako celok aj v jednotlivostiach, stopercentne pochopiť. Pre filmový zážitok to ale nie je potrebné, vyberiete si z neho to, čo vám chutí, presne ako z bonboniery pani Gumpovej. Ľudská história je o sexe, vojnách a náboženstve a túžbe po nesmrteľnosti. To podáva Jodorowsky pomerne zrozumiteľne. (05.03.2024)

Závěrečný podvod na diváka si přímo říká o vyvolání diskuze o realismu předkládaném filmovým médiem. Jodorowsky kritizuje skutečnou společnost a masová média pomocí prvků naprosto se vymykajících představě o reálném světě, přesto se divák cítí závěrečnou konkluzí podveden. Divák přijímá Jodorowského surrealistickou vizi za reálnou - neexistuje žádné plátno, žádná promítačka, jen film a my. Hranice jsou smazány, okolní prostředí neexistuje. Otázkou je, zda my jsme ve filmu nebo film v nás. Je zajímavé, že se dostáváme k realitě blíže v surrealistickém snímku než ve "středoproudém dramatu ze skutečnosti". Intenzitou k podstatě! (09.02.2011)