Podzimní almanach

LFŠ 2010 | Neoddiskutovatelně jeden z vrcholů Tarrovy tvorby, vycházející ze Sartrovy divadelní hry S vyloučením veřejnosti. V tísnivé atmosféře jednoho zataženého bytu se zvrásněnými zdmi ještě více připomínající stáří a únavu, bytu, který po celý film neopustíme, se mezi jeho obyvateli rozehrává hořké, skvěle napsané, sociální peklo. Na Tarrovy filmy velmi vzácně je použito barev, symbolizující nálady postav. Herci jsou snímani z velké blízkosti - větší vzdálenost je už snímána přes překážky a navozuje pocity klaustrofobie. Všechno podtrhuje minimalistická hudba Mihály Víga, většinou rozklady mollových akordů na elektrickém pianu podpořené silnými basovými tóny. (01.08.2010)

Potomkovia okolo dvadsiatky by mali odísť z domova a žiť vlastným životom. Ak sa tak nestane, roky sa nabaľujú a s nimi aj medzigeneračná nenávisť. Rozdiely v medziľudských vzťahoch v gulášovom socializme maďarskej reality osemdesiatych rokov a ľubovoľným obdobím v ľubovoľnom teritóriu nie sú až tak veľké, ako by sme si mohli nahovárať. Tarr sa snaží divadelnosť svojho diela narúšať inovatívnou prácou s kamerou, zabudnite na tradičné zábery a protizábery pri dialógoch. Vlastne nakoniec je tu toľko bitiek, že postavy sa ani klasickým spôsobom snímať nedajú. (10.12.2023)

Depresívne a úzkosť vyvolávajúce dielo... Priznám sa, zo začiatku to chcelo veľkú dávku trpezlivosti. No našťastie netrvalo dlho, a príbeh piatich postáv zavretých v jednom byte ma chytil za pačesy. A to sa pritom celý dej pred zrakom diváka odvíja iba na základe dialógov jednotlivých postáv. Trochu mi to pripomenulo Bergmana, ktorý si taktiež potrpel na dialógoch postáv utvárajúcimi tak ich príbeh, no narozdiel od neho sa mi Béla Tarr zdá divácky neprístupnejší čo sa týka všeobecnej psychológie. Jediné čo môžem o postavách vyhlásiť je, že mi boli všetky vrcholne nesympatické, taký ľudský hnus sa pokope v jednom filme zíde iba málokedy, obyčajne sa k nim pripletie aj niekto normálny, ale tu... tu boli všetci skazení do morku kostí. Škoda, že mi nebolo dopriate trochu viac im nakuknúť do hláv, no možno to tak aj bolo lepšie, to čo by som tam našiel by ma asi veľmi nepotešilo... skrátka vrcholný humus. A ako už podotkol jeden užívateľ, prostredie bytu mi zase pripomenulo bezútešné domové priestory Viscontiho filmov časovo lokalizované niekde do medzivojnového a vojnového obdobia, ktoré sú základom pre jeho všeobecne chladnú a depresívnu atmosféru. Čo sa týka farebnej kompozície žiaľ, nepodarilo sa mi ju rozlúsknuť. A vlastne ktohovie či mala pre dotvorenie dejovej linky nejaký význam, alebo možno aj mala, no len s viacerými možnosťami výkladu. Nech je ako chce, v každom prípade ide o pozoruhodné dielo, ktoré však už nikdy nechcem vidieť. 80/100 (31.05.2017)

Byt jako forma (uvěznění). Zde je již bez debat patrný Tarrův příklon k formalismu, přece jen občas ještě tenduje ke svým raným dílům. Tento fakt je snadno rozpoznatelný v několika dialozích, kdy je kamera poněkud roztěkaná a protagonisté spolu opravdu hovoří, tzn. že jeden reaguje na druhého. V ostatních dialozích každá z postav pronáší monologové pasáže bez téměř jakékoli reakce toho druhého. Nejvíce je tato výše načrtnutá rozpolcenost vidět ve scéně rozhovoru matky se synem. Dlouhý monolog je po chvíli jako by symbolicky narušen matčinou fackou a slovy: "Ty mě vůbec neposloucháš." [==] Tarr v tomto díle experimentuje se světlem. Nasvícení herců a interiérů působí jako značně stylizující prvek, použití oranžovočervené a chladně modré barvy silně kontrastuje oproti Tarrovým předešlým černobílým snímkům. Ač výše uvedené hodnotím víceméně jako klady, je jasně vidět, že se Tarr svým stylem ještě zcela nevyhranil a občas jakoby nevěděl, co přesně chce natočit. (19.02.2008)

Mám pocit, že odsud Fliegauf dost čerpal inspiraci když točil Houštinu, protože Podzimní almanach s ní má kupodivu dost společného. Ona sice Houština je "povídková" a tady jde o portréty několika lidí, které na sebe sice skoro nenavazují, ale střídají se a vyvíjí mezi sebou, jenže oba filmy stojí jen na dialozích mezi postavami, které se snaží být dost filozofické či dramatické a celistvý příběh nemají. Jenže zatímco u Houštiny mě ty jednotlivé pasáže dost bavily a některé byly i celkem silné (a obzvlášť jedna, na kterou nejspíš nikdy nezapomenu), tady se mi moc nepovedlo se do toho dostat. Sice tu je pár zajímavých myšlenek a taky několik zkratkovitých, se kterými se Tarr moc pitvat asi bohužel nechtěl, ale na rozdíl od ostatních uživatelů mi ten vizuál přišel často mdlý a nudný a silných scén a dialogů jsem tu zaznamenal skutečně málo. Třeba jsem jen nebyl ve správné náladě, přeci jenom je to dost slušně zahrané a nějakou hloubku a obecně něco do sebe to určitě má, ale i tak nemůžu říct, že by mě Podzimní almanach nějak zvlášť zaujal. A popravdě mám pocit, že ve mě do budoucna ani nic nezanechal - když tedy pominu ten geniální závěr. Ten se mi totiž líbil fakt hodně, všechny ty myšlenky úctyhodně završil a až mě krapet překvapilo, že s takovým koncem přišel zrovna režisér Turínského koně. Ačkoli tu je ten konec dvojsmyslný, jelikož se dá chápat optimisticky i pesimisticky (a hlavně realisticky, protože to z toho vyplývá nejlíp) a je jen na divákovi, jakou variantu si vybere, protože jsou správně všechny. Ať už byl Tarrův záměr jakýkoli. Nicméně povedený závěr tenhle film naštěstí částečně zachránil a jen díky němu třetí hvězdičku nakonec přidám. Slabé 3* (12.02.2022)