Třináctá komnata

Film mi už na podzim doporučil uživatel Lighter, projekci jsem ale odkládal, až jsem o víkendu narazil na snímek znovu, tentokráte mezi oblíbenými filmy Brinkley s velmi pozitivním hodnocením. Více jsem tedy již neváhal a mohu též jen doporučit. Takhle vytříbený scénář se moc často nevidí. K tomu ještě nutno připočíst úžasnou kameru a na míru padnoucí hudbu. První polovina je taková "seznamovací", jsou představeni všichni aktéři a vytváří se potřebná živná půda pro daleko rychlejší druhou polovinu, kde se teprve vytahují kostlivci ze skříní… Přiznám se bez mučení, že jsem tu režisérovu návnadu sežral i s navijákem. :))) Matthew MacFadyen válí nevídaným způsobem, jeho jméno jsem poprvé zaregistroval nedávno při sledování Pýchy a předsudku, následně se mihnul v Robinu Hoodovi a vedlejší part si střihnul v Anně Karenině. Po nyní zhlédnutém In My Father's Den bez rozpaků putuje do širší skupiny mých oblíbených herců a jsem hodně zvědav na jeho další hlavní roli, protože do těch vedlejších je ho trochu škoda. (31.12.2012)

Krásná krajina, maloměšťáctví a složité rodinné vztahy. Celou hodinu a půl koukáte na rodinné drama, které se chvílemi proměňuje v zajímavou kriminálku, aby Vás poslední půlhodina naprosto podrobně rozebrala na jednotlivé součástky. Film vědomě nevypráví vše na rovinu, nechává si momenty na pozdější chvíle a tak jsem měl občas problém s hlavní postavou, která se nevyjadřovala víc, než bylo vysloveně nutné. Na druhou stranu ji ale Matthew MacFadyen zahrál tak, že se mi o jeho zděšení ve tváři bude zdát ještě hodně dlouhou dobu. Musím totiž říct, že během filmu jsem se tvářil hodně obdobně. Zaručeně nejlepší film z Nového Zélandu, který jsem do dnešní doby viděl. (06.04.2016)

Nikdy bychom se neměli vracet tam, odkud jsme utekli plni hořkosti, staré rány začnou být znovu citlivé na dotek, a co víc, můžeme být bohatší o nové šrámy na duši i na těle... vše je napsáno v MacFadyenových očích, jen průběžně tápete, zda to, co se v nich odráží, je podíl viny, duševní choroby či syndrom raněného zvířete. Nestává se mně často, aby mě filmové dílo tolik pohltilo a zároveň vyvolalo vlastní duchy minulosti. Niterně bolestný zážitek. (14.07.2012)

Brad McGann již bohužel nic nenatočí, ale přesto musím říct, že zase taková senzace, jak jsem se leckde dočetl, to není. V rámci dramatu (thriller to není) jde sice o více než nadprůměr a navrch s výbornými herci, ale nic až tak zásadního, co by ospravedlnilo tu vážnou a tíživou atmosféru jakože hříchů a jizev minulosti, se nestalo. Tragika postav je zde podána příliš okázale a psychologie vztahů se tím stává dost nesrozumitelnou. Vůbec všichni tu kdovíproč nějak moc trpí. Forma zde ční viditelně nad obsahem a je rozhodující pro celkový dojem z tohoto ("tak trochu" účelového) dramatu. 62% (13.12.2011)

Samota je mu prokletím. Nechat se obklopovat prázdnotou. Trhá ho to na kusy, ale musí to tak být. Potřebuje někoho, kohokoliv. Ale jeho mysl je nenávratně nemocná. Není lehké žít sám se sebou, když vás obepíná stěna tlustá natolik, že každá snaha o to dostat ze sebe jen náznak tak strašně bolí. Stejně nikdo nic nepochopí. Jak by taky mohl. A proč.. Obhajoba sebe sama? Jak se hájit když on sám nevěří, že si jakoukoliv obhajobu zaslouží. Je laciné říct, že nikdo není bez viny. Je důležité si ale uvědomit, že někteří si jsou té své vědomi a litují. Moc litují. ___ Je neuvěřitelně zvrácené, jak jeden na druhého lepíme ty sračky, tu špínu našich duší. Bez a nebo s výčitkami, dokonce i na ty čisté, kteří brzy převezmou naší štafetu, o tom není pochyb. Na první pohled čistá společnost, ale ve výsledku tak bolestně malá ve svém duchu a náchylnosti k ubohosti, ke které se upírá tak jednoduše omezenosti schopná lidská přirozenost. Najdi si v takovém světě ostrov a ráj duše. Stejně falešný a pomýjivý jako vše okolo. I tam totiž tkví zárodek té zhnisané rány. Jinak by to nebylo realné. Jinak by nemohlo jít o nás, o lidi. (29.10.2010)