Closet Land

O nezdolnosti ducha a sebaúcte... Snímok smerom hore ťahá predovšetkým majstrovský, dychberúci herecký výkon Alana Rickmana, ktorý tento film dostal na úplne iný level. Za zmienku tiež stojí duchovná stránka snímku a myšlienky, nad ktorými sa vyplatí popremýšľať, pretože tu určite neišlo len o zneužívanie vládnej moci a bezprecedentné týranie ako hovorí dodatok na záver, ale aj vo všeobecnosti o nezmyslenosť násilia a týrania v akejkoľvek forme. Niektoré scény tiež pekne poukázali na cenu ľudskej dôstojnosti a sebaúcty - čo by ste urobili na mieste hlavnej hrdinky? Podpísali by ste alebo nie? Kde je tá hranica? Ľudská psychika je často veľmi komplikovaná, stačí málo a sadista môže dosiahnuť týraním pravý opak, ako pôvodne zamýšľal... Slušný nadpriemer. 80/100 (13.07.2017)

Ako divadelná hra to vie určite viac osloviť, lepšia atmosféra pre dej o dvoch postavách. Na film je ale mučenia málo, skôr psychologické než reálne, a filozofie veľa, hoci treba vyzdvihnúť majstrovskú hru Rickmana s hlasom. Madeleine je hlavne o tvári, aj keď trpí. Svojou absurditou film pripomína Proces Franza Kafku. Avšak ide o Pinochetovu skutočnosť zo sedemdesiatych rokov a pani s politicky veľmi nekorektným menom Veronica De Negri, ktorú osem mesiacov väznili, neskôr na ulici upálili jej syna a aspoň malej spravodlivosti sa dočkala až po skoro 30 rokoch. Niektorí sa jej nedočkajú nikdy. (22.11.2023)

Velmi zajímavé a také velmi psycho. Nicméně mi tam moc neseděl ten mix politiky jakéhosi totalitního státu se zneužíváním hrdinky v jejím v dětství. Rickman hrál parádně i když ty jeho více role byly už hodně divadýlkové a moc mi tam neseděly. Madeleine Stowe mu byla ve své křehkosti a kráse dokonalou obětí... Těžko vybrat jiný protipól sadistickému vyšetřovateli. Ano, lidskou duši nelze spoutat. Nelze ji získat ani zlomit. Pokud nechceme, nikdo se k ní nedostane. Každý si ji chrání jinak. Někdo v nebezpečí, trýzněn a mučen, přesvědčen o pravdě nakonec může získat trýzněním i vnitřní sílu, kterou dříve neměl. Už se tu pak nebavíme o zmrzačeném umírajícím tělu, ale o duchu. Je zvláštní, že ve většině režimů stále funguje jako prostředek doznání - podpis. Dobrovolný podpis podezřelého pod nějakým prohlášením. Ani ta nejhorší diktatura se jej nesnaží napodobovat, pro ně má cenu když je pravý. Když je podepsán zlomenou obětí. Jako když ďábel chce na úpis jen těch těch pár písmen tvořících jméno psané brkem smočeným v kapičce krve. Tři měsíčky česneku. * * * (14.11.2016)

Jako divadlo by to možná fungovalo, jako film moc ne. Neříkám, atmosféru tu má slušnou a dokáže ji to vytěžit z mála - což je další plus, jelikož to evidentně mělo dost malý rozpočet. Zahrané je to taky celkem dobře, jenže scénář a námět to dost shazuje dolů. Co to chce říct mi je jasné, ale nerozumím tomu, proč to ten film podává takhle. V nějaké totalitě, neznámo kdy a kde, police dotáhne k výslechu spisovatelku dětských knížek, a to z toho důvodu, že prý jsou zaměřené proti vládě. Pak se na to napojí "záhada" (s dost odhadnutelnou pointou) ohledně pozadí vzniku jedné její knížky, přičemž pomocí jejího vyluštění se sadistický vyšetřovatel (asi?) snaží zlomit duši hlavní hrdinky. Zní to zajímavě, ne? Ve finále z té hodiny a půl moc ale nevypadne. Tváří se to složitě, chytře a někdy i filozoficky, ale v tomhle směru jen zmíní pár chytrých vět, které 20x zopakuje (kdybychom náhodou nepochopili) a navíc se nejedná o nic, co by tenhle typ filmů a la 1984 nikdy neřekl, spíš naopak. Pak je v tom ještě ta finální myšlenka, ale u té nechápu, proč si pro ni režisérka zvolila sci-fi prvek, když nejvíc by vynikla bez něj. Takhle ten příběh působí dost nesourodě, jelikož to dohromady prostě nezapadá, přehnané praktiky vyslýchání (o kterých to chce být) vůbec nesouzní se záhadou ohledně té knížky a ani moc s tou sci-fi linkou. A u ostatního to platí taktéž. Mít to pořádný scénář, neřeknu ani půl slova, ale tady to vypadá, jako kdyby někoho napadly tři náměty na krátký film, splácal je dohromady a přitom neměl ani jeden z nich nějak víc promyšlený, natož aby měl promyšlené to propojení mezi nimi. Spíš to sází na tu hru na chytrý film, ale když se nad tím člověk zamyslí, samo o sobě to moc neřekne. A spíš než "film na přemýšlení" je to spíš film typu "domysli si všechno sám". Tady to fakt jen nahodí nějaké dějové linky a žádná vodítka k jejich propojení, takže si tu divák může vymyslet co chce. Příběh si ale můžu vymyslet sám, od filmu čekám nějakou jasnější vizi i ohledně toho děje. Mnoho takových těch divných filmů to v sobě má, včetně těch Lynchových. Však by jen stačilo ten totalitní svět trošku víc představit a nějak ty dějové linie propojit. A pokud to celé mělo být nějaké echt psychologické drama, ve kterém se celý děj odehrává v hlavě hlavní hrdinky, tak v tom je taky dost ale a celý ten děj by nedával moc smysl. Tohle mi prostě přijde takové dost nedotažené, co se scénáře týče. A je to škoda, protože to mělo na víc, ale nakonec je to spíš jenom zajímavý průměr. 3* (26.09.2021)

Intenzivní zážitek. Madeleine Stowe je spisovatelka, v jejíž poslední (ještě nevydané) knížce pro děti "státní bezpečnost" objevila politický podtext, ve skutečnosti se ale psaním snaží vyrovnat s traumatem z dětství (to není spoiler, divákovi to dojde skoro hned). Fyzické a psychické týrání je v tomhle případě o to působivější, že jeho obětí je nervově labilní žena. Alan Rickman je vyšetřovatel, který kdysi býval profesor a dobrý člověk, ale teď si tuhle prácičku vyloženě užívá. Madeleine mlátí, vyhrožuje, hraje si s ní (a jejím traumatem) a apeluje na její rozum. Přitom se jí ale ze svého úhlu pohledu vlastně snaží pomoct tím, že ji nutí k podpisu přiznání. Tenhle bad guy je ovšem neodolatelný, kdykoliv je vůči spisovatelce vyloženě dominantní. Closet Land bohužel nepůsobí příliš filmově, ale tak trochu nevyhnutelně divadelně. "Co vás nutí k téhle práci. Je to snad nějaká psychická porucha?" (02.11.2009)