Tak jako v nebi

29/02/2012 (aké magické) som napísal: Dokonalé v komorných scénach, v mikropríbehoch, predovšetkým línia Inger a Stig je neuveriteľne pravdivá (a bolestivá). Paradoxne, akonáhle sa dej posúva a je viac všeobecný než konkrétny, ide o čistý kalkul. To platí i o závere, kde sa katarzia a radosť bijú s uvedomelosťou a pátosom. Okamžite by som nakrútil remake a čistil a čistil. Čo je kompliment i výhrada zároveň..... 04/01/2021 píšem: odpúšťam všetko nedokonalé, pretože som pri druhom sledované mal oči zaliate slzami nielen pri jednej z najkrajších filmových piesní filmovej histórie. Gabriella´s song je synonymom dokonalého filmového okamžiku. (04.01.2021)

Já se snad z toho severu nehnu. Další nádhernej film o životě jednoho světem uznávaného muže, o jeho hledání sebe sama, přátelství, lásce, pokrytectví, zlobě, ale i o smutku. Opravdu 132 minut emocionální masáže srdce a navíc s mým sympatickým Michaelem Nyqvistem, který zapáleného dirigenta Daniela zahrál skvěle. K tomu všemu jsme mohli sledovat a prožívat mixáž různých lidiček z jeho vesnického sboru se svými osobními trampotami. Seveřani prostě umí chytnout za srdce a nepustit vás až do konce. Zatím jsem dala čtyřku, ale ten film se mně dostal hodně pod kůži i přes některé jeho menší nedostatky a jestli ze mě hned nevyprchá, tak půjdu na pětku. Ale toho králíčka na začátku, to si mohli opravdu odpustit.........nevyprchal, jdu nahoru....na tyhle filmy se nedá zapomenout ! (16.12.2012)

...mám dost věčného kritizování... ...tady toho mělo být míň, tady víc, tohle se nepovedlo, tohle ano... ...někdo předložil viditelný a slyšitelný záblesk života, nabídl ho skvěle... ...tak svěží herecké pohrávání si s barvou postav... ...chvílemi puštěné z emociálních řetězů a to s větší chutí může být člověk zvědavý... ...dnešní den byl pro mě o moc hezčí a obsažnější... (20.06.2014)

„Od dětství jsem měl jeden sen. Chtěl jsem vytvářet hudbu, která by dokázala otevřít lidská srdce. To byl můj sen.“ A celoživotní sny se mají plnit…Jako v nebi přináší vcelku časté téma návratu jedince do rodné hroudy po nějaké fatální události. Zde obyvatelé neznají skutečnou Danielovu identitu, ale až tak na tom nezáleží. Divák cítí ten čerstvý závan nových poměrů, které s hlavním hrdinou přichází. A jeho přijetí je velmi různorodé, od vřelého přes nejisté až po vyloženě odmítavé a nepřátelské. Asi nejlehčí to má s Danielovou osobností a chováním samotný divák, ačkoliv i ten může občas malinko tápat ohledně motivací jeho chování (kupříkladu k Leně). Tak či onak, Daniel má podporu publika při jeho snaze spojovat hudbou ostatní, a to ještě zesílí, když se musí potýkat s konzervatismem, závistí, žárlivostí a malostí lidí. Nejvíc mě bavily sborové scény a třeba pasáž se sólem Gabriely v sobě měla pořádnou emocionální sílu. I navzdory pár místům, která byla na můj vkus až příliš „převoněná hollywoodštinou“, to vidím na slušné 4*. (05.02.2023)

Seveřani, jak je známe a máme rádi: nepřikrášlené lokace, žádné hollywoodské krásky a krasavci, realistické herecké výkony, vztahová dramata, krutost i naděje. Světoznámý dirigent se vrací ke kořenům a trochu autisticky hledá sám sebe. Přičemž nenápadně, ale velmi podstatně, naruší dosavadní život v zapadlém městečku. ….. Jenomže jsem to všechno viděla už několikrát, v podobných filmech. A závěr je až lacině sladkobolný. SHRNUTÍ: Psychoterapie za pomoci kostelního sboru. (26.05.2020)