Kronika jednoho léta

Někdy stojí za to podívat se na něco naprosto mimo mainstream. Pokud je to navíc manifest tak zásadního hnutí, jakým cinéma-vérité zajisté bylo, pak to za to stojí o to více. Kronika jednoho léta nás zavádí do Francie mezi běžné lidi, kteří jsou konfrontováni otázkou, zda jsou šťastní. Lidé jsou různí a různé jsou i jejich odpovědi, které se odvíjejí od toho, co prožili. Postupně se blíže seznamujeme s více lidmi a film se promění ve sled epizod z života účinkujících. Tu zajímavých, tu zajímavých méně. Oceňuji, jak se osobní rozhovory dotýkají obecnějších problémů, jako byla válka v Alžíru či rasové problémy ve Francii. Líbila se mi i poslední scéna, kde jsme svědky bezprostředních reakcí účinkujících na celý film, který právě zhlédli. A závěrečné úvahy samotných tvůrců jsou jen třešničkou na dortu. Po formální stránce se jedná o skvost, po stránce scenáristické to místy dost vázne a nudí, takže lepší průměr až mírný nadprůměr, to je Kronika jednoho léta. (03.04.2012)

Jeden z najznámejších filmov Jeana Roucha (lebo označeného ako manifest cinéma vérité) natočeného spolu so známym sociológom Edgarom Morinom zachytáva náhodne oslovených Parížanov počas letných dní. Skrytý režisér na začiatku filmu osloví ženu, pracujúcu v oblasti marketingového prieskumu trhu, aby chodila medzi ľuďmi s otázkou „Ste šťastní?“, Postupne sa odhaľuje spektrum odpovedí chodcov rôznorodého vekového, či majetkového statusu. Spovedaní sa neskôr stávajú spovedajúcimi, od jedno vetných odpovedí na krátku otázku film prechádza ku konkrétnejšiemu popisu niekoľkých ľudí. Sledujeme životné epizódky, drobnosti bežného dňa robotníka, nešťastnej mladej Talianky - alkoholičky, študenta, manželov, cestovateľov po krajinách. Od základnej otázky sa odvíjajú napr. úvahy o stave spoločnosti, historka lezenia rodinky po skalách, desiata v továrni. Na záver je skupinka aktérov konfrontovaná s výsledkom na ktorom sa sami podieľali a to bezprostredne po ukončení projekcie filmu na plátne. Zaujímavý čiernobiely film, s miestami prílišnou improvizáciou, s niekoľkými scénami pripomínajúcimi hraný film (spomienky na genocídu), vyslovuje množstvo podnetov o komunikácii, o vzťahoch, životných pocitoch. Prílišná ukecanosť filmu, nie celkom zodpovedajúca rytmu plynutia obrazu je to, čo mi tentoraz pri Rouchovi chýbalo k dokonalému zážitku. (04.03.2005)

Zaujímavý náhľad do života v Paríži roku 1960, zaujímavý hlavne tým, že sa nejedná o tých vyvolených ale o bežných ľudí, pre ktorých ten život nie je vôbec med lízať. Dokument pôsobí autenticky, pre nezainteresovaného môže byť prekvapujúci ten pesimizmus deprimovaných ľudí, znudených životom, bez vyhliadok do ďalšieho života. Až som si v duchu vravel: zlatá socialistická Bratislava. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (15.05.2022)

Film by měl být povinný pro všechny, kdo si myslí, že dokument je ze své podstaty to, co má "objektivně" a v "neinscenovaných" situacích "nestranně" pozorovat a zachycovat realitu. Bláhovost z mnoha důvodů, z nichž si duo Rouch/ Morin vybírají jen některé: předně neustále v souvislosti se společenskými vědami (mezi něž sociologický dokument spadá) opakované iluzorní oddělení subjektu a objektu, díky čemuž se hledisko pozorujícího nutně otiskne do pozorované reality. Toto je krásně demonstrováno opakovanými vstupy autorů do samotného filmu a jejich interakcí s figuranty. Dále pak zejm. naivní oddělování inscenovaných fikčních scén ("hraný film") a autentických situací ("dokument") - kamera je vždy invazivní prvek a proměňuje již svou přítomností celou situaci a chování aktérů. To je krásně ukázáno v geniální závěrečné části, kdy se hrdinové filmu dívají při promítání sami na sebe a v diskuzi pak dochází k vzájemně protichůdným interpretacím co do povahy spontánnosti projevu svého i ostatních. Zkrátka přes půl století starý výsměch těm, co od dokumentu očekávají zachycení emanace čiré Pravdy. (02.05.2014)

Cinema vérité určitě nebude můj šálek čaje, protože podobné filmy mi prostě mnoho neříkají a nedávají. Mám dokument rád, ale popravdě mě asi více zajímají jiné dokumenty než právě tyto. Paříž tu není představena nijak zajímavě, její obyvatelstvo také ne, a myslím, že o to právě šlo. Anebo opravdu jen o zapojení člověka do filmu? (13.04.2015)