poster

Kronika jednoho léta

  • Francie

    Chronique d'un été

  • USA

    Chronicle of a Summer

Dokumentární

Francie, 1961, 85 min

Kamera:

Raoul Coutard

Producenti:

Anatole Dauman

Střih:

Jean Ravel

Zvuk:

Guy Rophé
(další profese)
  • corpsy
    ***

    Ľudské nešťastie ( alebo, ako niektorý opýtaný v tomto dokumente parafrázovali odpoveďami typu ,,takmer šťastný,, ) v mnohých podobách. Či už ide o rasizmus, všeobecné nepochopenie, problémy v práci alebo zlé zaobchádzanie, každý jeden z nehercov je na tom rovnako. Opäť použijem výraz ,,nešťastný,, pretože o tom to všetko je. O tom, že ´´západné´´ problémy tu boli, sú aj budú. Pokiaľ sa s nimi my sami nedokážeme popasovať. Ak ste Homo Felix alebo Homo Pecuniosus tento snímok vám nedá nič, proste lebo všetko máte, ak ste však Homo Promiscuus a ešte ku tomu Homo Infelix, odporúčam sa pozrieť a zamyslieť.(29.5.2017)

  • Dionysos
    ****

    Film by měl být povinný pro všechny, kdo si myslí, že dokument je ze své podstaty to, co má "objektivně" a v "neinscenovaných" situacích "nestranně" pozorovat a zachycovat realitu. Bláhovost z mnoha důvodů, z nichž si duo Rouch/ Morin vybírají jen některé: předně neustále v souvislosti se společenskými vědami (mezi něž sociologický dokument spadá) opakované iluzorní oddělení subjektu a objektu, díky čemuž se hledisko pozorujícího nutně otiskne do pozorované reality. Toto je krásně demonstrováno opakovanými vstupy autorů do samotného filmu a jejich interakcí s figuranty. Dále pak zejm. naivní oddělování inscenovaných fikčních scén ("hraný film") a autentických situací ("dokument") - kamera je vždy invazivní prvek a proměňuje již svou přítomností celou situaci a chování aktérů. To je krásně ukázáno v geniální závěrečné části, kdy se hrdinové filmu dívají při promítání sami na sebe a v diskuzi pak dochází k vzájemně protichůdným interpretacím co do povahy spontánnosti projevu svého i ostatních. Zkrátka přes půl století starý výsměch těm, co od dokumentu očekávají zachycení emanace čiré Pravdy.(2.5.2014)

  • kaylin
    ***

    Cinema vérité určitě nebude můj šálek čaje, protože podobné filmy mi prostě mnoho neříkají a nedávají. Mám dokument rád, ale popravdě mě asi více zajímají jiné dokumenty než právě tyto. Paříž tu není představena nijak zajímavě, její obyvatelstvo také ne, a myslím, že o to právě šlo. Anebo opravdu jen o zapojení člověka do filmu?(13.4.2015)

  • Aleee89
    ***

    Někdy stojí za to podívat se na něco naprosto mimo mainstream. Pokud je to navíc manifest tak zásadního hnutí, jakým cinéma-vérité zajisté bylo, pak to za to stojí o to více. Kronika jednoho léta nás zavádí do Francie mezi běžné lidi, kteří jsou konfrontováni otázkou, zda jsou šťastní. Lidé jsou různí a různé jsou i jejich odpovědi, které se odvíjejí od toho, co prožili. Postupně se blíže seznamujeme s více lidmi a film se promění ve sled epizod z života účinkujících. Tu zajímavých, tu zajímavých méně. Oceňuji, jak se osobní rozhovory dotýkají obecnějších problémů, jako byla válka v Alžíru či rasové problémy ve Francii. Líbila se mi i poslední scéna, kde jsme svědky bezprostředních reakcí účinkujících na celý film, který právě zhlédli. A závěrečné úvahy samotných tvůrců jsou jen třešničkou na dortu. Po formální stránce se jedná o skvost, po stránce scenáristické to místy dost vázne a nudí, takže lepší průměr až mírný nadprůměr, to je Kronika jednoho léta.(3.4.2012)

  • Marla Singer
    ***

    Dokumentární snímání cizích kultur je pro tvůrce (z hlediska prezentace předkamerové skutečnosti) mnohem přirozenější, protože subjekt pozoruje s odstupem a pohledem zvnějšku – podobně jako divák výsledkého snímku. Jak se ale vypořádat se natáčením každodenních dějů, jež nás obklopují, a zkusit je divákovi předložit ve zcela novém kontextu? Při sledování Chronique d'un été mě napadalo, jestli se tvůrci podobnou otázkou nakonec nezahnali do kouta. I přes formální hravost a zkoušení různých způsobů přiblížení se soudobým obyvatelům Paříže (anketa náhodných kolemjdoucích, zachycení pracovního dne člověka, intimní zpověď, diskuze u kulatého stolu) působí snímek chaoticky, bez výrazného konceptu, možná až jako metoda pokus-omyl. Za jednotící styl by se dalo označit vytyčení slepých uliček, ale závěrečná úvaha tvůrců o vzniklém díle pak nevědomky vzbuzuje úsměv. Příznačný, a patrně nejdůležitější, prvek filmu podle mě spočívá v jeho neustálé sebereflexi a to dokonce trojstupňové (během natáčení, po projekci aktérům a v konečné diskuzi režisérů). Chronique d'un été tak pokládá nepoměrně důležitější otázku než 'Jaký je dnešní Pařížan?', ale jaká je podstata a úloha dokumentu.(18.1.2013)