Reklama

Reklama

Respice finem

  • angličtina Respice finem
Krátkometrážní / Dokumentární
Československo, 1967, 15 min

Režie:

Jan Špáta

Hudba:

Luboš Fišer

Hrají:

Jan Kačer (vypravěč)
(další profese)

Obsahy(1)

Dokumentární film Jana Špáty o starých osamělých ženách, dožívajících svůj život na venkově. „Ty ženy vesměs nemají strach ze smrti, snad jen z umírání, a to ne proto, že se bojí bolesti, ale že by někoho obtěžovaly, potřebovaly. Smrt je pro ně součástí života, je jeho samozřejmou složkou,“ říká režisér v explikaci svého filmu. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (36)

stub 

všechny recenze uživatele

Moje srdcová záležitost, neskutečný objem sdělení vtěsnaný na minimální plochu patnácti minut. Hlavní motiv je dokonale vystižen názvem, téměř nekonečný řetěz dalších je v divákovi spuštěn celistvostí sdělení o lidské přirozenosti, kde je zachyceno snad úplně vše - jako každé dokonalé umění tak tento klenot poskytuje bezednou studnu další inspirace. ()

TomasKotlant 

všechny recenze uživatele

Pěkné. Pojaté zajímavě nekonkrétně. Díky změně životního stylu tento dokument neplní zcela svou původní funkci, ale ukazuje cosi o dřívějším životu, kdy lidé (ženy) ve stáří žili v blízkém vztahu s přírodou, ač za pro dnešní lidi možná nepříznivých podmínek. *** Ve zkratce: O vdovách nad 65 let, kteří si volají pomoc dopisy připěvněnými na obojky psů. ()

Reklama

Aelita 

všechny recenze uživatele

Staré vesnické ženy starých časů jsou jako staré stromy – existence mezi životem a smrtí, prosté dění, dávné naplnění, vyčlenění a zastavení, vzpomínky a zapomnění, nenáročnost a smíření, ztišení až k mlčení. Příroda zrodí, využije a zapomene včas uklidit. Osamělý list na zasněžené větvi čeká, až přijde vítr. ___ "Že život rosa / a jako rosa taje, / až příliš pravda." --- "Rozplyň se v mlze, / ptáčku puštěný z klece / s touhou na křídlech." (Kobajaši Issa) ()

myc-hal 

všechny recenze uživatele

Film z roku 1967. Stáří je pořád v naší společnosti tabu. Důchodci všem jenom zavazí. A tak ztrácí poslední zbytky úcty a sebeúcty a raději nikam nevylézají. Jan Špáta se už před skoro půlstoletím vydal za osamělými ženami na venkov a natočil tenhle krátký silný dokument. O osamění, ale také o síle. A třeba scéna se psem. Řeklo by se - nic, ale je v tom úplně všechno. (12/2010, docalliance) ()

Raphaell 

všechny recenze uživatele

Hodně mě to zasáhlo. Možná je to tím, že jsem každé léto trávil u babičky na vesnici v Podkrkonoší. Děda umřel brzo a babičce tak zůstala jen práce. Když přišla i o ni a musela už jen sedět a koukat na televizi (než přišla o zrak), dny se jí neuvěřitelně prodloužily, až nesnesitelně. I když měla to "štěstí", že v domě s ní žila i teta, sestřenice a další, byla neuvěřitelně sama. A samota je nejhorší. A tak posledních 10 let už jen čekala na smrt. Stejně jako jedna paní v tomto dokumentu, která upozorňuje na to, že mladí umírají a staří žijí až moc dlouho. Smutné, pravdivé. O upřímném vylíčení kolektivizace, o kterém ve snímku také padlo pár slov, ani nemluvím. Zvedal se mi žaludek, když stará žena vyprávěla, jak si museli koupit zpátky svoji chalupu. Jak se toto mohlo dít? A jak někdo může volit komunisty?!?! ()

Galerie (2)

Zajímavosti (2)

  • Dokument sa dočkal celkovo troch uvedení vo filmovej distribúcii - v rokoch 1968, 1990 i 2010. (Raccoon.city)
  • Názov filmu je časťou latinského príslovia "Quidquid agis, prudenter agas et respice finem" - Čokoľvek robíš, rob rozumne a mysli na koniec. (Raccoon.city)

Reklama

Reklama