Mé jméno je láska

I am Love v režii Luca Guadagnino zachycuje proměnu s narůstající, neústupnou hudbou Johna Adamse a svěžím vyzuálním stylem, který bychom mohli nazvat postklasickým Hollywoodským barokem. Zatímco režisér jistě odkazuje stylem Viscontiho, je také vidět znalost thrillerů Alfreda Hitchcocka (Emma tajně sleduje Antonia a skladatel Adams ji hudebně doprovází stejně jako Bernard Herrmann, když James Stewart sledoval Kima Novaka ve filmu Vertigo) a melodramat Douglase Sirka. Příběh utrpení žen a jejich obětavosti. I am Love je zajímavý film. Hluboký, bohatý, lidský. Nejde o bohaté a chudé, ale o staré a nové. Jedná se o starobylou válku mezi tradicí a skutečnými city. Tilda Swinton se pro tuto roli naučila italsky s ruským přízvukem, což je výborný výkon, který filmu hodně pomáhá. Ale ne natolik, aby se z filmu stala klasika. (07.02.2011)

Fatální události rozfázované oslavami, provázenými strohými úkony v krásných obrazech - toť snový, neskutečný svět vysoké společnosti, kterou máme jedinečnou příležitost dost intimně šmírovat. Už jenom při zjištění, že půjde o klasiku ve vztahové sféře, jednomu odlehne (ovšem neraduje se dlouho - patrně grantově podmíněno), ještě předtím se však může oddat dramatickému pozadí, které vrhá na celek docela jiné světlo než obvykle - cvrkot služebnictva v tichém domě plném lidí, dokonalost v každém úkonu, uhlazené chování, ale i okovy rodinného klanu, tížící jeho členy při každém drobném selhání způsobem, kterým musí trpět jako psi a kdy hrozí, že se pohoda u rodinného stolu rázem změní v zasedání velké poroty. Velké nároky jsou kladeny i na úlohu žen a matek - ve smyslu povinnosti, oddanosti, reprezentace... a samoty s pocity vyprázdněnosti, když je úloha téměř splněna. A tak, když se na všech frontách zhroutí jistoty, které byly považovány za pevné a neměnné, začíná být situace hodně zajímavá, zvlášť, když nejsme leckdo... O ztrátu hvězdiček se bohužel zasloužily mizející grády milostného vztahu (snad i díky postavě nanicovatého Antonia) a teatrálně vypointované finále, vysoko měla namířeno úžasná Tilda Swinton, hmatatelná atmosféra, překrásná kamera a když hudba, tak jako z Hitchcocka! (03.04.2018)

Takové to rozmáchlé uměníčko s přesahem, které je paradoxně jenom plné banalit. Nejsem škarohlíd z principu, ale nemyslím, že jeden skvělý herecký výkon a dvě perfektně natočené a vygradované scény ospravedlňují tak dlouhý bloudící celek, který si ve finále z čiré marnosti prostě jenom vypomůže tím nejzákladnějším klišé, na které lze ve "velkých dramatech" narazit. Škoda pak té pečlivé melodramatičnost i snahy o originální obrazotvornost - příběhu to slouží jen zpola. (27.05.2010)

Nemůžu si pomoct, ale když mě z dvouhodinového filmu celá první hodina tak nudí, že mám pomalu chuť dělat cokoli jiného, jen ne koukat dál, pak může být druhá půlka sebelepší, ale nad dvě hvězdy už mě stejně nepřiměje jít. Tohle artové drámo o doslovném i pomyslném splynutí milfky s kamarádem syna mě ničím nenadchlo, Bílý palác se Sarandonkou, Zápisky o skandálu, nebo Vášeň v srdci vykřesaly z podobných témat víc a hlavně zábavnější formou. (31.07.2013)

Nádherný film s Tildou Swinton, herečkou s velkým H. Jak ta se umí položit do své role, to se hned tak nevidí. Jinak se ale vůbec nedivím celkem dost rozporuplnému hodnocení, on to totiž není film, který každého nadchne a možná na něj musí být i ta správná nálada. Celkem pomalu plynoucí děj, kdy se dostanete do jedné velmi zámožné rodiny a budete sledovat jakoby z dálky jednotlivé členy rodiny, jejich životy s jejích touhami, ale i jejich každodenními rutinními záležitostmi. Ta pozvolná gradace celého příběhu byla až fascinující. Pro mě osobně ten film byl jak nadýchaný obláček na obloze na který se nádherně dívá. K tomu vynikající kamera, atmosféra a pro mě jasná pětka. (19.01.2015)